Nošení dětí v šátku jako součást primární prevence sociálně patologických jevů

18.07.2015 14:24

HARDY, M.  - DUDÁŠOVÁ , T. - VRANKOVÁ, E. - HRAŠKOVÁ, A. 2011. Sociálna patológia rodiny. Zborník z mezinárodnej vedeckej konferéncie. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžběty. 365str. ISBN 978 - 80 - 8132 - 000 - 2.

Mgr. Kateřina Neubauerová

Text úvodu

Téma šátkování je stále pouze okrajovým tématem, o němž lze nalézt zmínky v jednotlivých knihách z oboru gynekologicko porodnických, pedagogických a psychologie dítěte. Z praktického hlediska je obsáhleji pojednáno na webových stránkách distributorů šátků a stránkách zabívajících se rodinou, mateřstvím a péčí o dítě.

Více ucelené informace ze sociálně psychologického pohledu se nacházejí v knize PhDr. Jiřiny Prekopové Malý tyran, kde autorka dává nošení dětí na těle rodiče do souvislosti s poruchou chování u malých dětí zvanou ,,Malý tyran", kdy dítě získává pocit jistoty v péči nejistého rodiče tím, že se snaží situaci ovládnout. Paní doktorka Prekopová píše velmi čtivě, poutavě a s porozuměním o dětech a jejich specifických potřebách, o rodičovství a jeho úskalí v současné společnosti. Když jsem zpracovávala bakalářskou práci ,,nošení dětí v šátku jako součást primární prevence sociálně patologických jevů" čerpala jsem převážně z knih této autorky. Zmínku o šátkování naleznete ne jen v  publikacích ,,Malý tyran" , ale také v publikacích ,,Když dítě nechce spát", ,,Pevné objetí, cesta k vnitřní svobodě" a ,,Děti jsou hosté, kteří hledají cestu". Zároveň poukazuje na fakt naprosté odlišnosti sociokulturních pomínek tzv. třetího světa od podmínek současné společnosti a jeho dopad na efekt šátkování v současné postmoderní společnosti. 

Text příspěvku

Rozdíl sociokulturních podmínek obou kultur tkví v zásadní podmínce, kterou je možnost volby současné maminky během předkládání možností, co dítěti dovolí a nebo nabídne. V Africe nemá žena možnost odložit dítě na zem, když pláče, že chce běhat, aby mu nějaké zvíře neublížilo. Musí ho stále nosit na zádech a pracovat. Přitom však dává dítěti v šátku to, co potřebuje - rytmus, neustálý pohyb, který maminka v podmínkách moderní společnosti zajistí velmi stěží, protože častěji setrvává ve statické poloze. Když nemůže dítě nosit matka, nosí jej jiný člen rodiny a dítě to musí chtě nechtě akceptovat. Musí setrvat v šátku, v těsné schránce přivinuto na těle pracující matky či sourozenců a tet. Učí se strádat v pevném objetí milující osoby. Může se vyplakat, vykřičet, ale musí tam zůstat do té doby, než matka nerozhodne, opět velmi často na základě vnějších okolností, že se může proběhnout, napapat, pohrát si.

V podmínkách současné společnosti jsou adaptabilnější druhorození, k čemuž jsem dospěla také během svého průzkumu v rámci Bc. práce, což není nutně spjaté s šátkováním, ale spíše tím, že druhorození se rodí do nastalých podmínek, kdy již matka nemá tolik možností rozhodovat na základě jeho potřeb. Je nutné zastat spoustu práce a druhorozený se již více musí přizpůsobovat chodu rodinného života, než musel jeho starší sourozenec jako jedináček. 

V bříšku  maminky se miminka začnou nejvíce pohybovat, kopat a špulit, tehdy když si maminka sedne, aby si užila trochu klidu. Jak maminka ulehne, že si odpočinete, maličký o sobě dá okamžitě vědět. Když miminko v bříšku začne kopat, považujeme to za krásný projev jeho existence. Když však se to samé miminko za pár měsíců začne s křikem vzpínat v těsném objetí maminky v šátku, která si v autobuse sedne, vnímá veřejnost tyto jeho projevy existence velmi negativně.  Maminka často záhy znejistí. Pláč miminka, a jeho nevole v mateřské náručí může nabourat rodičovskou jistotu.

Pláč miminka při prvním vkládání do šátku je často signálem nejistoty rodiče, ať se jedná o techniku úvazu a nebo vůbec o přesvědčení, o tom zda je šátkování pro dítě dobré. Proto nedílnou součástí kurzu šátkování a individuálního poradenství je posílení sebejistoty rodiče a seznámení s tím, co děcký pláč vlastně znamená, že je zcela přirozeným projevem, jak dát najevo svou nevoli, víme-li, že jinak je jeho komfort zcela zajištěn. Nepláče hlady, nic ho netlačí, není ospalé, není horko atd. 

Děti v zemích třetího světa se učí v bezpečné náruči rodičů adaptovat na podmínky, v nichž žije. Musí se vyrovnat s tím, že právě nyní, nemůže dostat to, co právě chce. Kolikrát si v současné době moderní maminka řekne ,,a proč bych mu toto nedopřála"? ,,Nebudu ho přeci omezovat."   Nechceš být u mě, nemusíš. Ale u koho má tak malé miminko být? Opět je zde možnost se rohodnout, která často přechází v nejistotu rodiče, kterou může pláč prohlubovat.  

Sebejistota konání v péči o dítě pramení zejména z tradic, které jsou založeny na základě intuitivního rodičovství a vychází z vrozených instinktů. Když maminka pečuje o svého potomka stejně, jak pečovala její maminka o ní, nepřijde jí často podivný ani pláč, který úkony doprovází. Neznejisťuje ji, protože tradice jí ujišťuje v tom, co dělá, že to dělá dobře. Tradice šátkování byla však na dlouhá léta přerušena a nyní se obnovuje, avšak také za rozdílných podmínek. Vrozené instinkty jsou tedy nahrazovány poznatky, tak jako v ostatních oblastech rodičovství.

Dítě v šátku se může učit vyjádřit a sdílet své pocity s blízkou osobou v důvěrném vztahu v milující náruči na místo hledání náhradních jistot a náhradních  uspokojení ve chvílích bolsti. V šátku může miminko dát světu najevo svůj postoj pláčem a zároveň  se může cítit přijímáno. Učí se tak zdravému životnímu postoji v řešení konfliktů pod heslem ,,neopustím tě, dokavaď se nesmíříme" a když je mi zle, půjdu k tomu, komu důvěřuji a neobrátím se na náhradní jistoty v podobě alkoholu, drog, workoholismu a dalších lákadel moderní doby.  V šátku se miminko může naučit prožitkem, že když mu není ve vztahu nejlépe, neodcházíme od sebe, ale snažíme se proměnit svár v opětovnou lásku a pocit štěstí. Zjistí, že to jde a také zjistí, že i když projevilo negativní emoce, nebylo zavrhnuto. O tomto pozitivním aspektu šátkování se na kurzech vázání dětí do šátku snažím maminkám vyprávět, protože mi to přijde jako velmi důležité pro pochopení právě možného úskalí šátkování v podmínkách současné postmoderní společnosti. Maminky bý  měli být senámeny s tím, kde tkví  úskalí šátkování v současné společnostni a naopak v čem spoíčívá jeho pozitivní účinek, aby se mu vlí dokázali co nejvíce přiblížit.   Dr. Jiřina Prekopová doporučuje nošení dětí v šátku:

1. V začátcích nosit miminko hodně. Do tři měsíců se cítí s maminkou jedno tělo, proto je jeho základní potřebou kontakt s maminkou, které to také správně cítí, hodně své děti nosí v náručí, i když nešátkují.
2.  po půl roce je dobré nošení omezit na minimum. Určitě tak, aby si maminka byla jista, že frekvenci nošení ovládá ona. To znamená přenášet kojence, výlety, kdy musí být v šátku, není možnost, aby si šlapalo a nebo jste ho nesli na ruce. V tuto dobu vyhovuje nejvíce nošení dítěte na boku z hlediska správného držení těla a růstu.
3. Nošením dětí v šátku poskytujeme miminkům bezprostřední blízkost, tělesný kontakt, který můžeme poskytovat dítěti i po té, co přestaneme šátkovat. V tu dobu je však nutné poskytovat dítěti tělesný kontakt vědomě, dítě vnímá lásku rodičů především skrze tělesný kontakt. Prostřednictvím tělesných hříček a her adekvátních věku dítěte. Děti stále preferují na místo statických her hry pohybové, děti milují rytmické kývavé pohyby.

 Dítě v šátku pociťuje bezpodmínečné přijetí. Miminko zavrní, pohne se, zapláče a maminka hned, často bezděky, reaguje stejně tak, jak reagovala na jeho pohyby v době těhotenství. Maximálně přizpůsobuje péči jeho specifickým potřebám - potřeba rytmu, pevné schránky a kontaktu. Pěstuje se vzájemná empatie a porozumění. Výzkumy ukázaly, že nošené děti méně pláčí a zároveň praxe ukazuje, že děti plačící jsou více vkládány do šátku děti, které jsou uplakané a které, jak je jejich rodiče charakterizují ,,jsou tulící" potřebují kontakt. Jako pozitivní zde vidím hlavněto, že  že tato potřeba miminka se již dostává do povědomí veřejnosti. Distributoři šátků propagují, že šátkování má dobrý vliv na výkon dítěte, že se více naučí, je pohyblivější atd. Avšak pozitivní aspekt šátkování tkví především v tom, že usnadňuje miminku adaptaci na nové naprosto neznámé podmínky života a zvyšuje jeho subjetivní pocit komfortu.   

Používáním šátku si žena ušetří mnoho času, i když bude její dítě nadměrně náročné na pozornost. Nošenému dítěti v šátku maximálně přizpůsobujemem podmínky života před narozením, kdy v prožívání svých ,,starých jistot" v jemu známého prostředí, může snadněji přijímat a vstřebávat vše nové." (8, 283) Dítě pevně přivinuté na těle rodiče je podstatně méně zatíženo stresem během adaptace. Tím pojí své pozitivní účinky hned dva aspekty nošení zároveň, aby ženě ulehčili vstup do nové role matky a dítěti vstup na jemu zatím naprosto neznámí, cizí svět. Šátkující maminka má volné ruce, může si udělat veškerou práci, kterou potřebuje a zároveň uklidní plačící miminko. Nemusí se znervózňovat prací, kterou kvůli plačícímu dítěti nestihla. Šátkování tak pomáhá zvládat rodičovskou roli více v klidu. Když je maminka jistější, klidnější a spokojenější, odráží se její klid na pohodě a klidu dítěte, které pak méně pláče. Zároveň vyzdvihovanou předností šátků je mobilita. Dítě v současné době bývá často vnímáno jako omezení. Šátek mnohá omezení odbourává tím, že zajišťuje větší mobilitu rodičů a tím působí pozitivně na kvalitu vztahu matka-dítě. Vztah matka - dítě je základním kamenem osobnosti dítěte. Utváří se v něm primární důvěra ke světu a sám bývá prototypem budoucích vztahů. V jejím budování může být šátek nápomocen.

Šátkováním se prostřednictvím tělesné blízkosti, očního kontaktu, stimuluje sekrece mateřských hormonů prolaktinu a oxytocinu, hormonů lásky, které se udrží v oběhu nejdéle 20 minut. Neustálý kontakt matka - dítě udržuje tento biologický systém v aktivitě. Tím se také podporuje laktace. Tak že šátkování stejně jako kojení vytváří základ pro rannou interakci matka - dítě. Dochází zde k častému očnímu kontaktu, matka ihned reaguje na tělesné i zvukové projevy dítěte, saturuje se potřeba rytmu, čímž se dítě uklidní a zároveň se aktivizuje hormonální disponovanost ženy k mateřství.

Záver

Nošení dětí v šátku prožívá renesanci po dlouhé době odmlky, proto nelze navázat na tradici nošení. Současné maminky musí navštěvovat kurzy šátkování, jejich dcery snad již nebudou muset, naváží na to, co sami zažily v dětství. Bylo by však dobré, aby se současné maminky dověděly o psychosociálním  vlivu šátkování na vývoj dítěte v podmínkách postmoderní společnosti stejně tak, jak se děje v oblasti fyziologického vývoje. Dostatečná osvěta může zminimalizovat negativní dopad nošení v podmínkách současné společnosti a zároveň přiměřená propagace šátkování podpoří jeho pozitivní aspekty zejména co se týče šátkování jako součásti primární prevence sociálně patologických jevů, zejména těch vycházejících z narušeného vztahu dítě - rodič, protože skrze tělesnou blízkost se posiluje rodičovstké pouto. Skrze šátkování ,,rodiče cítí hlubší vztah, narůstá sebedůvěra, že se o své dítě dokáží postarat, převládá v nich pocit, že mají vše pod kontrolou"(1, 214). V šátku rodiče vnímají veškeré projevy dítěte, cítí jeho křehkost a zároveň se oni sami mohou cíti jako ti velcí, ti, které to malé miminko schoulené na hrudi nyní moc a moc potřebuje. Průzkum také ukázal pozitivní vliv nošení dětí v šátku na nejranější období života dítěte, na jeho fyziologický vývoj. Proto by bylo dobré jej více užívat u nedonošených miminek.Vzhledem k jeho pozitivnímu vlivu na kvalitu mateřskéhou pouta by bylo na místě využít šátek také ve vztahové terapii vztahu matky a nechtěného dítěte v důsledku opět podmínek současné společnosti, kdy je dítě často vnímáno jako překážka k dosažení rozmanitých možností, které současná společnost mladým lidem nabízí, k k posílení   instinktivního rodičovského chování a sebedůvěry při péči o adoptivní dítě,nemocné dítě a nebo původně nechtěné dítě.   

Zpět