Šátkování dnes a před deseti lety

21.05.2020 15:31

Před deseti lety jsem zpracovávala téma nošení miminka v šátku v bakalářské práci s ,,Nošení miminka v šátku jako součást primární prevence sociálně patologických jevů.“ Tehdy jsem nosila prvorozenou Aničku a potřebovala jsem sama ujistit, že nošení je OK. Zpracovávání tématu nošení mi v tom velmi pomohlo.

Šátkování před deseti lety

Tehdy bylo téma nošení dětí v šátku okrajovým tématem. Na trhu bylo pár značek šátků, tak že takový výběr jako dnes, že si maminky nevědí často rady, podle čeho vybírat nebyl. Tenkrát jsem jela do Brandýsa nad Labem pro šátek za 500Kč. Mám ho do dnes. Pamatuji si na české šátky ŠaNaMi, německé šátky Didymos a Strorchenwiege a pak šátky Vatanai. Všechny značky a desítky dalších jsou dnes k mání na trhu. Tak že jsem se ani dlouhá léta praxe šátkové poradkyně nemusela zajímat o to, jaké jsou šátky na trhu.

Téma šátkování bylo okrajovým tématem, veřejnost na nošení miminek na těle nebyla zvyklá a často to také patřičně negativně ocenila poznámkami o možnostech zničení páteře, rozmazlení miminka nebo naopak ubližování. Tehdy musel být člověk opravdu rozhodnutý a jistý nošením, protože taková opora, jakou získává dnes, kdy se maminky, které nosí v šátku, mohou vzájemně podpořit na sociálních sítí, šátkování má dokonce svůj mezinárodní týden a vznikají kurzy pro šátkové poradkyně. Ale hlavně je vám více dostupná přímá opora, přátel. Šátkování je nově navázaná tradice, kdy vám nepomůže maminka, babička. Ony nenosily, nemají zkušenost. Před lety neměl zkušenost skoro nikdo, ale dnes ano, tak že když chodím za maminkami pomáhat v začátku šátkování, mnohokrát jsou to maminky, které se již s šátkováním seznámily přes přátelé. Něco vědí, dokonce i zkusili vázat, ale chtějí mít jistotou, že je miminko dobře uvázané. Což je hlavně důsledek toho, že s tradicí nošení začínají.

 Dnes se šátkování již prosadilo

Dnes již není vázání okrajovým tématem, pěkně se prosadilo. Stále má své příznivce a odpůrce v řadách rodičů, lékařů, fyzioterapeutů. Ale maminky, které nosí organizují lokálně setkání, kde sdílí své zkušenosti, zkouší různé kvality šátků a tak mají maminky, které začínají, chtějí nosit možnost se učit od ostatních maminek, tak jako například na facebooku. Před deseti lety jsem měla za to, že jednou nebudou muset maminky vyhledávat poradce, protože jim poradí jejich matka, jak nosit miminko v šátku. Tradice se obnosí. Ale ta doba přišla mnohem dříve, ale nejsou to babičky, co radí, ale vlivem velké solidarity a potřeby vytvářet komunity, se tvoří srazy šátkujících maminek, které si nazvájem pomáhají. Jsou to však často již ostřílené šátkařky. Maminky, jež začínají a nejsou si jisté, stále spíše, si myslím, vyhledávají šátkové poradce.

Na internetu se také dozvíte spoustu užitečných informacích o nošení. Z pohledu etnologa píše o šátkování paní Pohořálková  https://vbavlnce.blogspot.cz/ .

Další zajímavé články také z pohledu zdravotního najdete na eshopu Nošení dětí.cz  https://www.nosenideti.cz/clanek.php , který také funguje celých dvanáct let, co se o nošení zajímám. Dnes nemáte nouzi o informace, naopak, můžete nalézt spoustu protichůdných informací na internetu, které vás ve finále mohou znejistit. A co je tedy pravda? Má se nosit ve vertikálu anebo v kolébce? Jeden radí to, druhý ono. Jeden kolébky zavrhne druhý zavrhne vertikál. Vždy je dobré se dívat na toho, kdo mluví. Jak nám říkali ve škole, pero ukazuje svým druhým koncem na svého pisatele. A tak se ptát, hledat logiku, argumenty, kdo vám informaci podává, zkušenosti, délka praxe,  aby jste sami dokázali zhodnotit, zda to či ono je správné.

O nošení najdete hodně pojednáno v knihách PhDr. Jiřiny Prekopové, kde autorka dává nošení dětí na těle rodiče do souvislosti s poruchou chování u malých dětí zvanou ,,Malý tyran“, kdy dítě získává pocit jistoty v péči nejistého rodiče tím, že se snaží situaci ovládnout. Paní doktorka Prekopová píše velmi čtivě, poutavě a s porozuměním o dětech a jejich specifických potřebách, o rodičovství a jeho úskalí v současné společnosti. Když jsem zpracovávala bakalářskou práci ,,nošení dětí v šátku jako součást primární prevence sociálně patologických jevů“ čerpala jsem převážně z knih této autorky. Zmínku o šátkování naleznete ne jen v  publikacích ,,Malý tyran“ , ale také v publikacích ,,Když dítě nechce spát“, ,,Pevné objetí, cesta k vnitřní svobodě“ a ,,Děti jsou hosté, kteří hledají cestu“. ,,Neklidné dítě“ Zároveň poukazuje na fakt naprosté odlišnosti sociokulturních podmínek tzv. třetího světa od podmínek současné společnosti a jeho dopad na efekt šátkování v současné postmoderní společnosti.

Dnes se k nošení miminek v šátku vyjádřila také Česká lékařská komora,  která například nedoporučuje vertikální úvaz od narození do šesti měsíců a doporučuje spíše kolébky. Etnologové, mnozí ortopedi, zase nedoporučují kolébky kvůli nutnosti zachovat správné postavení kyčlí. Dokonce po desetiletí zavinování se objevují články, že nemáme miminko zavinovat, právě kvůli kyčlím. Více o vhodnosti konkrétních úvazů ve článku Kolébka a nebo vertikál?

K psaní bakalářky mě před lety vedla potřeba si o nošení zjistit co nejvíce informací, abych si byla opravdu jistá, že dělám dobře. Také již tenkrát mi moc neseděla teze, nošení jako životní styl, tak jako v zemích třetího světa. Přejímalo se nekriticky, dle mého názoru, s absencí vnímání velkých sociokulturních rozdílů, o kterých také píše Jiřina Prekopová, a které se krásně projevují v praxi nošení. My jsme společnost více statická. Často postáváme, sedíme. Kdežto v zemích třetího světa jsou častěji v pohybu, nosí více lidí, nejen matka, tak že děti jdou z bříška na bříško a mají stále houpavý pohyb chůze a jsou tím uklidňována. Kdežto když se zastavíte začnou se zlobit. Oni prostě ten pohyb potřebují. V Africe nosí celá komunita, Když nemůže nosit dítě matka, nosí jej jiný člen rodiny a dítě to musí chtě nechtě akceptovat. Musí setrvat v šátku, v těsné schránce přivinuto na těle pracující matky či sourozenců a tet. Učí se strádat v pevném objetí milující osoby. Může se vyplakat, vykřičet, ale musí tam zůstat do té doby, než matka nerozhodne, opět velmi často na základě vnějších okolností, že se může proběhnout, napapat, pohrát si.

Současně rozdíl sociokulturních podmínek obou kultur tkví v zásadní podmínce, kterou je možnost volby současné maminky během předkládání možností, co dítěti dovolí anebo nabídne. V Africe nemá žena možnost odložit dítě na zem, když pláče, že chce běhat, aby mu nějaké zvíře neublížilo.  Musí setrvat v šátku, v těsné schránce přivinuto na těle pracující matky či sourozenců a tet. Učí se strádat v pevném objetí milující osoby. Může se vyplakat, vykřičet, ale musí tam zůstat do té doby, než matka nerozhodne, opět velmi často na základě vnějších okolností, že se může proběhnout, napapat, pohrát si.

My možnost volby máme.  A je to právě možnost volby, která nás často činí nejistými. Chcete uvázat miminko do šátku, a ono začne plakat. Jak vnímáte jeho pláč? Negativně? Rychle ven z šátku, tak dáme kočárek, ale ono pláče zase.  Je to volba, skrze níž nemusíme přijmout situaci taková jaká je, pláče, ale do šátku musí. V šátku by se vyplakal, zažil by pocit jistoty a bezpečí v pevné a jisté náručí maminky. Proto také, jak píše autorka v knize Koncept kontinua, mají děti v zemi třetího světa více volnosti, jsou klidnější. Rodiče nejsou zatíženi volbou, jsou dány do podmínek, které více či méně jejich možnost volby omezují a oni se musí smířit s tím, jak jde život, mi ne. Mi máme spousty možností, které nás však v konečném důsledku mohou zanést do nejistoty, chaosu a přetížení. A tak i naše děti.

Mám zkušenosti z šátkového poradenství, kdy byly maminky nejisté, nervózní při vázání miminka do šátku, ale při jeho soukání do kombinézy za současného protestu pláčem byla naprosto v pohodě. Jiná maminka, nejistá při vázání zase s naprostou jistotou manipulovala s miminkem nad umyvadlem při bez plenkové metodě. Když nám schází vlastní zkušenost, tak začínáme mnohdy znejišťovat, zejména ve chvíli, kdy s objeví potíže. Když dítě začne plakat, anebo nemáme dobrý pocit z polohy miminka v šátku. Či se ozývají na naši adresu negativní ohlasy. Zkrátka nám schází vlastní zkušenosti nošení, která je uložena v paměti buněk a dávala by jistotu konání.

Proto také spousta článků s vyvrácením mýtů šátkování. Potřeba si rozumem vyvrátit nejistoty srdce. Samotná intuice má podklad ve zkušenosti. Stejně jako každý den s miminkem vám dává jistotu v porozumění.  Průzkumem jsem si potvrdila hypotézu, že děti druhorozené, nošené v šátku jsou adaptabilnější. To se potvrdilo také v praxi výchovného poradenství, kdy maminky říkaly, že ti druhorození, prostě vydrží víc. Více umí čekat, protože musí, svět se netočí a nikdy netočil jen a pouze kvůli nim. Nepoznali sesazení z trůnu prvorozeného a o pozornost maminky se od začátku museli dělit sourozencem.

Dítě v šátku se může učit vyjádřit a sdílet své pocity s blízkou osobou v důvěrném vztahu v milující náruči na místo hledání náhradních jistot a náhradních uspokojení ve chvílích bolesti. V šátku může miminko dát světu najevo svůj postoj pláčem a zároveň se může cítit přijímáno. Učí se tak zdravému životnímu postoji v řešení konfliktů pod heslem ,,neopustím tě, dokavať se nesmíříme“ a když je mi zle, půjdu k tomu, komu důvěřuji.  O tomto pozitivním aspektu šátkování se na kurzech vázání dětí do šátku snažím maminkám vyprávět, protože mi to přijde jako velmi důležité pro pochopení právě možného úskalí šátkování v podmínkách současné postmoderní společnosti. Během let praxe šátkování se zmíněné potvrdilo. Miminka, která měla těžší porod, často během vázání plakala, ale ne vzteky, že ne do šátku, ale jako by si vyplakávala svou bolest co prožila. I miminka mají emoce a ty musí ven. Je škoda, když v tuto chvíli maminka přestane vázat a pláč miminka neunese. Je dobré jej vnímat empaticky, a unést ho. Dítě potřebuje rodiče, který unese jeho trápení, zlobení a pokud ne, zlobí se, že necítí dostatek opory. V těsné kontaktu tělo na tělo s tou nejližšší a neznámější osobou si to dovolí. Emoce se chtějí ukázat. Jak si s blízkým člověkem hledíte do očí vezmete se za ruce, emoce ve vztahu se začnou drát na denní světlo.

Dr. Jiřina Prekopová doporučuje ve svých knížkách nošení dětí v šátku:

1. V začátcích nosit miminko hodně. Do tři měsíců se cítí s maminkou jedno tělo, proto je jeho základní potřebou kontakt s maminkou, které to také správně cítí, hodně své děti nosí v náručí, i když nešátkují.
2. po půl roce je dobré nošení omezit na minimum. Určitě tak, aby si maminka byla jista, že frekvenci nošení ovládá ona. To znamená přenášet kojence, výlety, kdy musí být v šátku, není možnost, aby si šlapalo a nebo jste ho nesli na ruce. V tuto dobu vyhovuje nejvíce nošení dítěte na boku z hlediska správného držení těla a růstu.
3. Nošením dětí v šátku poskytujeme miminkům bezprostřední blízkost, tělesný kontakt, který můžeme poskytovat dítěti i po té, co přestaneme šátkovat. V tu dobu je však nutné poskytovat dítěti tělesný kontakt vědomě, dítě vnímá lásku rodičů především skrze tělesný kontakt. Prostřednictvím tělesných hříček a her adekvátních věku dítěte. Děti stále preferují na místo statických her hry pohybové, děti milují rytmické kývavé pohyby.

Dítě v šátku pociťuje bezpodmínečné přijetí. Miminko zavrní, pohne se, zapláče a maminka hned, často bezděky, reaguje stejně tak, jak reagovala na jeho pohyby v době těhotenství. Maximálně přizpůsobuje péči jeho specifickým potřebám – potřeba rytmu, pevné schránky a kontaktu. Pěstuje se vzájemná empatie a porozumění. Výzkumy ukázaly, že nošené děti méně pláčou a zároveň praxe ukazuje, že děti plačící jsou více vkládány do šátku děti, které jsou uplakané a které, jak je jejich rodiče charakterizují ,,jsou tulící“ potřebují kontakt. Jako pozitivní zde vidím hlavně to, že  že tato potřeba miminka se již dostává do povědomí veřejnosti.

Distributoři šátků propagovali hlavně dobrý vliv šátkování na výkon. Dítě se více naučí, bude pohyblivější.  Avšak hlavní pozitivní aspekt šátkování je v tom, že se  může snáze a pozvolněji adaptovat na nové podmínky, a zvyšuje se pocit  komfortu. Současně si již dnes mnohem více uvědomuji to, co jsem přehlížela před deseti. Tlumíte tak zvané neúčelné pohyby, paroximální pohyby novorozence a kojence, které ho současně znejišťují. Někdy je dobré, když je miminko nevrlé, máchá ručičkami, neví, co s nimi, jej zavinout ponosit, a nebo dát do šátku a uklidnit ho tam. Během kojení je toto často patrné. Nevede se, neteče mlíčko, jak by mělo, a miminko máchá ručičkami, překáží si s nimi a maminka neví, jak je pochytat, aby se mohlo dobře přisát. Zde je také dobré zavinout do plenky, a neúčelným pohybům zabránit.

Máte-li miminko v šátku, jako když ho nemáte. Ale je tu. Vnímáte ho na svém těle, každý jeho pohyb, zavrnění, okamžitě bezděčně reagujete. I pro vás, pro maminku je super, že si ulevíte. Najednou lze dělat více věcí, mateřství tolik neomezuje. Před deseti lety jsem tyto argumenty nějak nemusela, přehlížela jsem, že i maminky by měly mít svůj komfort. A přitom za léta praxe a zrání jsem došla k tomu, že hlavně maminka musí mít svůj komfort, být spokojená a cítit se dobře, aby tu byla pro své miminko tělem i duší. A k tmou šátkování pomáhá. Máte možnost dělat věci, které s kočárkem nemůžete. Otevírají se vám obzory, které by se jinak mohly na chvíli uzavřít. Naopak, pokud strčíte miminko do šátku a jdete za kamarádkou, projít se, nebo chodíte částečně do zaměstnání a je vhodné tam miminko mít, je to jen dobře. Ono totiž není zdravé pro žádné dítě aby se svět a maminka s tatínkem točili jen kvůli němu. Naopak je dobré, aby se mimiko postupně včleňovalo do řádu světa, do kterého se narodilo. Já jsme se svými dětmi vystudovala, s Aničkou jsem se učila na státnici, chodila s šátkem po bytě a v rukách držela knihy. Prošly jsme společně výcvikem, kdy jsem musela dělit pozornost mezi naslouchání nových informací a miminku. A šlo to. Svět s netočil jen kolem dětí. Ale oni se museli také  trochu přizpůsobit. Ale nejdůležitější je a bylo, že byly s mámou. Malé děti potřebují být s vámi a v tom je šátek úžasný pomocník v mnohých situacích. S šátkem opečujete domácnost, vynesete odpadkový koš, skočíte si na nákup a miminko zatím klidně a spokojeně spinká.

Před deseti lety nošení dětí v šátku zažilo své znovuobjevení. Dnes je nedílnou součástí mnohých maminek v péči o miminko a není se čemu divit. Dokonce i názory na zkřivená záda opadají, šátky se dávají jako dárek a když chce někdo udělat radost, pomyslí na šátek. To je super, ale stále zůstává jedna věc stejná. Nošení je věcí vlastního nastavení, přesvědčení. Dnes nejste odkázání jen na kurzy šátkování, šátkové poradce, ale můžete najít informace a čerpat ze zkušenosti přátel a maminek z okolí. V mateřských centrech, na sociálních sítí.

Během kurzů šátkování stále propojuji šátkování s vlivem moderní společnosti, a  musela jsem načerpat informace o různých druzích látek, nosítek, abych uměla poradit s výběrem vhodného šátku. V tomto směru mi velmi pomáhá spolupráce a konzultace s výrobci šátku ŠaNaMi, s paní a panem Adamcovými. Více jsem se zaměřila na zdravotní aspekty šátkování, protože mám trochu pocit, že je dobré skutečně dbát na to, aby vertikál byl pevně utažen a miminko v kolébce dobře napolohované.

Žijeme  v globálním světě, kdy naším míněním hýbou média. Tam může kdokoliv, cokoliv psát, šířit, tak že i já, berte mě také kriticky. Zde musím nejprve hledat sama informace a kriticky je zhodnotit.  A stále trvá, že jediný, kdo správně vnímá a ví, který úvaz a zda vůbec nosit či nenosit, jsou rodiče. Stalo se mi, že jsem podlehla informacím a šíření zpráv o nevhodnosti kolébky. A hned jsem dostala na kurzu šátkování přes prsty. Maminka se přišla naučit kolébku,,, odborně“ jsem jí vysvětlila, že vertikál je lepší. Zkusila ho, miminko plakalo, nešlo to.  Naštěstí jsem včas přibrzdila, vrátila se ke klientce a vnímaje její potřeby a mínění uvázala miminko do kolébky, kde bylo spokojené a ona také.  Dvanáct let se v Čechách váží kolébky a vertikál. A zatím obojí v pohodě.

Původní text, který je umístěn také ve sborníku

HARDY, M.  – DUDÁŠOVÁ , T. – VRANKOVÁ, E. – HRAŠKOVÁ, A. 2011. Sociálna patológia rodiny. Zborník z mezinárodnej vedeckej konferéncie. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžběty. 365str. ISBN 978 – 80 – 8132 – 000 – 2.

Zpět