Narození potomka, jméno, křtiny

 Zfoukni svíčku a něco si přej...

Křtiny

Narození dítěte je naplněním cíle rodiny - pokračování kontinua rodu. Je to událost hodná oslavy. V současné společnosti je zakotvena tradice, že novopečení tatínkové jdou v den narození potomka slavit s přáteli. Avšak uvítání nového člena rodiny by mělo být spíše rodinného charakteru. Oslavit příchod dítěte na svět, že vše dopadlo v pořádku a zároveň potěšit matku, a to vše v rodinném kruhu. V křesťanských rodinách se koná tzv. první svátost čili křtiny. Konají se v šesti týdnech života dítěte v kostele za účasti nejbližší rodiny a kmotrů. Kmotra určí rodiče, měl by to být někdo z rodiny nebo někdo rodině velmi blízký. Od člověka v této roli se očekává, pokud rodiče nemohou o dítě pečovat, že se postará on. V současnosti se od kmotra požaduje příslib, že bude nápomocen při dobré výchově. V rámci rituálu křtu kmotr dává dítěti drobný dárek jako památku.

Příbuzní v širší rodině chtějí poznat svého nového člena a přijmout ho do svého rodinného systému, do svého vědomí. Chodí na návštěvy k novopečeným rodičům, aby dítě poznali a uvítali ho mezi sebou. Rituál křtu sleduje tentýž záměr, protože se ho dle Marsche snaží včlenit do rodinných vazeb. Autor rituál křtu definuje velice pěkně a výstižně: Křest člověka „osvobozuje od jeho neposlušnosti, od jeho svévole a tím i od jeho vyhnanství, jeho bezdomovectví.“ (Marsch 1992/ 19) Ač jsou tato slova myšlena v duchu křesťanském, dá se říci, že v kontextu rodiny jako systému je lze také aplikovat. Dítě je uvedeno mezi své příbuzné. Je vzato na vědomí a je podrobeno očekávání svých rodinných příslušníků. Musí se však chovat tak, aby ho nekriticky přijímali. Omezovat své možnosti a korigovat je na základě hodnot vlastní rodiny. Pak má opravdový domov. Místo, kam náleží a kde jsou jeho kořeny. Sounáležitost s domovem přispívá ke spokojenosti a dává pocit svobody. Domov dává člověku pocit bezpečí, sounáležitosti a přijetí. Místo, kam se rádi vracíme a kam se vrátit můžeme. Je to místo, s nímž jsme vnitřně spjati. Jsou to lidé, s nimiž jsme spřízněni, ke kterým neodlučitelně patříme, i když se odstěhujeme. Tato pouta nelze zpřetrhat, pouze je oslabit anebo vyvolat touhu po jejich opětovném užívání. Budou zde celý život. Rodina a rodný dům, kraj, vlast se vtiskne do sebepojetí člověka na celý jeho život. 

 Jméno

Jméno sice nepatří mezi přechodové rituály, avšak je s nimi úzce spojeno. Staré společnosti dávali jméno svým členům až během iniciačních rituálů dospělosti. Do této doby je nepovažovali za rovnoprávného člověka. V křesťanství se jméno mění během životních etap spojených s vírou. Jméno získané při křtu se mění při biřmování a posléze se tak děje také při vstupu do mnišského řádu. Oslovíme-li druhého jménem, uznáváme ho jako člověka.

 V současné společnosti přetrvává tradice změny příjmení ženy při svatebním obřadu. Což je ilustrační případ toho, jak žena přechodem z jednoho systému do druhého modifikuje svou identitu tím, že se identifikuje s manželem. Příjmení je dědičné, vyjadřuje příslušnost jedince k rodině, kterou zároveň označuje a ohraničuje navenek, je součástí identity jedince a výrazem rodinné identity. Příjmení se prosadila již v rodových zemědělských rodinách, neboť každý jedinec je nejprve nositelem tradic a po té soukromou osobou. (Sokol).

Křestní jméno má za úkol rozlišit jednotlivé členy rodiny a označit jejich totožnost. Křestní jméno se v dřívějších dobách dávalo dětem při křtu podle patrona, světce, a později také podle kmotra dítěte, čímž se zakládalo tzv. duchovní příbuzenství. V současné době v důsledku sekularizace společnosti převládl nábožensky neutrální výraz rodné jméno, které v současnosti podléhá spíše módě než tradici.

Rodné jméno je první slovo, které dítě rozeznává. Svým charakterem ovlivňuje utváření osobnosti jedince, ale i to, jak ho vnímají ostatní lidé. Říká se: „dostál svému jménu“, mnohdy však i příjmení. Může znít příliš tvrdě jako Igor nebo příliš měkce jako například Míla. Některé jméno je opředeno předsudky Matěj, Kuba. Říká se „ty jsi ale Kuba, Matěj“, pokud nám někdo přijde hloupější. Jméno může být zdrojem posměchu anebo naopak vyzní vznešeně a snadno zapamatovatelně, pokud je jeho nositelem veřejně známá osoba a jméno je zvučné a méně časté.

Se jménem se člověk sžije, ať je jakékoliv. Vždy je to jednodušší, když je zdrojem rodinné tradice, kdy kupříkladu prvorození chlapci dostávají jméno po mužských předcích v rodině. Jsou-li zde tři čtyři generace Josefů, Jiřích, Petrů atd. Je pak snadné porušit tuto tradici? Svazující tradice, avšak obohacující nositele tohoto jména, který prochází životem se jménem, jež mu stále připomíná, kdo je a odkud pochází. Jméno tak vyjadřuje sounáležitost s rodinným společenstvím a spojuje jedince s předky. Poukazuje na původ jedince na základě místa, příbuzenství anebo etnického příslušenství. Hebrejští muži se například představovali tak, že zároveň se svým jménem zmínili také jméno svého otce -  Jan Turek z Hronova. Dávají tím najevo podstatný fakt, který dnes mnohým nedochází, že vyzdvižením této části rodokmenu vyjadřuje pocit sounáležitosti a identity s předky, za něž se nestydí, ale hrdě je zmiňuje zároveň se svým jménem. Jméno otce, neboli patronymum se v Evropě stalo dědičným od 10. století a v 16. století se začala patronyma zapisovat do církevních matrik.

Jméno však může být také nositelem negativního poselství. Například jméno Adolf dá svému synovi málokterý rodič, protože si při jeho vyslovení okamžitě vzpomeneme na známého diktátora Adolfa Hitlera. Jméno nebo příjmení může tímto způsobem působit jako stigmatizace. Mnohdy je jméno opředeno zvláštní historií, jak vzniklo na základě postojů rodičů, zvláštní situace nebo jejich zálib, opředeno historií, proč bylo vybráno a za jakých okolností. I tak pro jeho nositele nabývá na významu a dodává mu pocit jedinečnosti, i když se v okolí nachází spousta dalších lidí se stejným jménem. Jméno je v rámci jazyka projevem individuality jedince. Je souhrnem identity a jedinečnosti, ale zároveň odráží rodinnou tradici a historii. Jeho součástí jsou v mnohém osobní naděje rodičů (Pelcová 2004/10). Dle Matějíčka je jméno znakem vnější identity. Doprovází nás od narození až do smrti a zpřítomňuje nás v naší nepřítomnosti. Čím více nás jím druzí oslovují, tím více si uvědomujeme sami sebe. Avšak jak je tomu v pozdním stáří, kdy muž či žena ovdoví, nemá přátele, pouze rodinu. Tak je pro své nejbližší babičkou, maminkou nebo paní Novákovou pro sousedy. Aničkou, Janou, Josefem atd. je pro stále méně lidí. Jméno v sobě koncentruje celou totožnost jedince a jednotlivé role vyjadřující vztah k druhým lidem jsou vždy jen částí našeho „já“, které kompletně pojímá křestním jméno, a tak po smrti, „je-li něčí jméno zachováno a připomínáno, pak se smysl jeho života naplňuje v životě těch, kteří ho připomínají.“(Jméno)