Ad. K indiánským babičkám

26.04.2010 14:59

  V současnosti se objevil nový fenomén v naší společnosti. Dotýká se přímo těch nejmenších a jejich rodičů. Jedná se o šátek na nošení dětí. Dle mého názoru velmi prospěšný jak pro maminky, tak pro miminko. Už v době, kdy jsme čekali na příchod naší dcerky na svět, jsem byla rozhodnutá, že šátek budeme používat. Dnes je Aničce 9 měsíců a v šátku je stále spokojená. Vzhledem k tomu, že se mé mateřství překrývá s dokončením vysoké školy, rozhodla jsem věnovat svou bakalářskou práci právě tématu šátkování. Po hlubším nahlédnutí do problematiky, se mi ukázal šátek ve zcela novém světle. Jeho klady zůstávají, ale jsou tu také rizika,  která přicházejí v okamžiku, kdy dítě začíná projevovat svobodnou vůli.

Anička přišla na svět o tři týdny dříve, než měla. Byla maličká a křehká. Do šátku jsem se ji odvážila vložit až měsíc po porodu. Tedy po ukončení novorozeneckého období, kdy to nejvíce potřebuje. Protože z biologického hlediska je miminko ,,nošenec“. Přesněji ,,pasivní nošenec“, protože se sám na těle matky nedokáže udržet. Jako pozůstatek této schopnosti je úchopový reflex, který vymizí v prvních týdnech života.   Nyní toho trochu lituji, protože čas, kdy maximální blízkost těsně po porodu potřebuje nejvíce, neměla. Ve vaku na těle matky by jí byl umožněn plynulejší přechod do života. Usnadnila by se adaptace. Zvláště když se narodila císařským řezem, by bylo výborné, ji co nejdříve umístit na tělo matky. Bohužel, to není možné. Pocit jistoty a bezpečí , který v blízkosti pečující osoby prožívá, je základem prvotní důvěry ke světu. Základní stavební kámen psychiky, na který se staví další a další patra osobnosti. Pokud je rozviklán, může se při stresu osobnost zhroutit. Dítě cítí lásku dotykem a matka svému miminku v šátku uštědří maximum dotyků. Cítí se tak milováno, akceptováno a o to lépe prospívá.

Na šátek jsme si obě zvykly. Mně to trvalo trochu déle, protože tlak ze strany rodiny, která nebyla smířena s netradičním způsobem přenášení miminek, mne častovala argumenty, proč se mám úmyslu nosit Anynku na svém těle vzdát. ,,Bude mýt křivá záda. Poškodíš jí kyčle. Udusí se ti tam. Co když zakopneš a upadnete. Rozmazlíš ji.“ Tyto obavy jsem slýchávala ze strany nejbližších ale i od kolemjdoucích lidí ve městě. Samotnou mne znejišťovali, zda dělám dobře. Proto jsem také tak dlouho otálela, než jsme šátek začlenily do našeho životního stylu.

Ze začátku jsem občas sklouzla do nejistoty, kdy jsem si říkala, zda tam přece jen není zkroucená. Jestli se jí dobře spinká. A jestli jí není příliš velké teplo a nebo zda jí netáhne na záda. Z psychologického hlediska jsem věděla že konám dobře, ale co se týče fyziologie už jsem si tak jistá nebyla.Proto jsem začala podrobněji studovat problematiku nošení dětí v šátku. Po čase společného soužití jsem ji přestala vnímat jako naprosto bezbrannou a křehkou bytost, jak tomu bylo v prvních týdnech a argumenty skeptiků mne již neznejišťovali. Mnozí Aničku litovali, jiní zase usuzovali, že jí tam musí být dobře.

 Doma byl šátek velký pomocník. Když jsem měla práci a Anička zrovna toužila po mé společnosti, dala jsem ji do šátku a pracovaly jsme spolu. Práce sice šla pomaleji, protože jsem musela dávat pozor, aby ji neuhodila při mytí nádobí, nebo nespálila při žehlení. Cítila jsem se také soustředěnější na to, co dělám. S manželem jsme nemuseli přestat chodit do přírody, kam by nás kočárek nepustil. Anička se pohupovala tak, jak tomu bylo v prenatálním období. V zimě jsme se spolu proháněli na běžkách.

 Výlety do centra Prahy nebyly tak stresující záležitostí, jak by tomu bylo s kočárkem. Dostala jsem se všude, kde jsem chtěla. Jediným problémem s šátkem bylo přeplněné MHD, kdy jsem se obávala, aby tlačící se lidé Anynce nechtíc neublížili. V tom případě jsem musela čekat na další. Ale je fakt, že s kočárkem bychom se tam beztak nedostaly. V autobuse nebo v metru Anička velice ráda navazuje kontakty s lidmi. Když si jí jí sympatická osoba nevšímá, zahouká na ni a nebo ji tahá za rukáv. Naopak jsou lidé, kteří na ní mohou mluvit, dělat obličeje a ona s nimi nekomunikuje. Také si zažila, že naopak s ní, odmítli navázat kontakt, ač ho chtěla. To musí být pro miminko, jehož prozatímní podstatou je egocentrismus velký zážitek. Stává se tak aktivní součástí mezilidských vztahů. Kdežto v kočárku, kdy leží a v podstatě neví, že má s kým komunikovat, si nezažije aktivní navázání kontaktu. Vždy se k ní musí ten druhý naklonit a začít.    

Prvních šest měsíců bylo společné cestování pohádkou pro obě, jednalo se o období po tvz. fyziologicky předčasném porodu. Po té však Anička začala prosazovat svou vůli. Prodělala tvz. fyziologický porod. Až teď se dítě začíná podobat novorozeným mláďatům zvířat, která lezou, prozkoumávají okolí a jsou schopné se dopravit k mamince ale i od ní. Začátek cílevědomého jednání dítěte se může rovnat začátkům výchovných problémů. Dítě potřebuje cítit lásku rodiče. Cítí ji především prostřednictvím tělesného kontaktu, očního kontaktu a soustředěnou pozorností. To vše se mu v šátku dostává v dostatečné míře. Dítě však potřebuje na druhou stranu hranice, vlídnou ale pevnou ruku svých rodičů,  aby si nemyslelo, že s nimi může manipulovat. Pěkně o tomto pojednává ve své knize dr. Ross Campbell Potřebuji tvou lásku.

 Po té, co se bylo už těžké udržet Aničku v klidu, pěkně zachumlanou pod bundou, přestalo být šátkování pouze pohádkou. Zezačátku, když se ještě nestavěla, se dala situace zvládnout. Vyndala ven ručičky a tahala spolusedící za rukáv. Prozkoumávala jim tašky. Nestalo se mi, že by se kvůli tomu někdo rozčílil, ale uvědomovala, jsem si, že ji to nemohu dovolit. Čas letěl a bylo jí osm měsíců. Už se naučila si stoupat a teď teprve začaly potíže. Sedli jsme si do metra a holčička se okamžitě vzepřela o sedačku a stála. Natahovala se na okýnko, zábradlí, lidi kolem sebe. Usměrnit ji bylo těžké. Slovům zatím nerozumí, na hubující tón řeči nereaguje. Vidí tolik nových věcí, a tak musí prozkoumávat. Když ji usadím, vzpírá se, když jí bráním se postavit, vzteká se.  Pozorovatel se diví, co vidí. Matka se pere se svým dítětem. Nezvládá ho. Někteří nás osloví: ,,Je ti vedro?“, Asi máš málo pohybu?“  Téměř všichni spolucestující v metru na nás upírají své zraky. Je to těžká zkouška. Dítě nošené v šátku v zemích třetího světa nikdy nemělo možnost prosadit svou vůli hlavně proto, že rodiče ani neměli šanci mu to umožnit. Pracovali a dítě bylo v šátku uvázáno mnohdy hodiny hladové. Bylo nuceno se přizpůsobit, v tom je velký efekt šátku, který nelze do naší kultury přenést.. Nejsme zvyklí a hlavně nás nic nenutí bránit dítěti v pohybu, zkoumání. Mnozí to vidí jako brždění jeho rozvoje. Tlak společnosti v takové chvíli, kterou jsem popisovala, je velký. Není totiž zvyklá na novinku, která  tu však už jednou byla za našich prarodičů. Matka má dvě možnosti,  pevně obejme dítě a  vydrží jeho křik v přítomnosti nevěřícně kroutících hlav a nebo mu vyhoví. Tím však bere svému potomkovi jistotu, která pramení z víry, že rodiče jsou silnější a ochrání ho. Pokud se situace opakuje, naučí se, že může se svými rodiči manipulovat. Pak je vystaveno velkému napětí a rodiče mohou začít  šátek proklínat. Jak z vlny chladné výchovy, která panovala v osmdesátých letech devatenáctého století vzešla řada neurotiků, tak z výchovy dnešních rodičů mohou povstát panovačné děti. Bylo by fajn, aby tomu šátek nenapomohl.    

 Nyní při delším cestování není již tak klidné miminko jako dříve, je to dáno hlavně tím, že je větší a nevydrží klidně sedět hodinu či dvě. Potřebuje zabavit. V létě jsou vedra a v pevném obětí je jí teplo. Už dokáže sedět a není tedy ochuzena o spoustu vjemů, které mohla dříve přijímat pouze z šátku. Dříve nekladla odpor a nyní si prosazuje svou a není lehké ji usměrnit. To jsou vše důvody, proč bychom měly začít užívat na cestách  častěji kočárek než šátek. Říkám měly, protože je to těžké se šátku vzdát. Proto je střídáme. Pokud máme delší dobu cestovat a není na překážku vzít s sebou kočár, dávám mu přednost.  Když ale vím, že cesta bude spíše pouze o přecházení a krátkodobém ježdění v MHD, je lepší šátek. Jedná se o krátké období, kdy dítě ještě nechodí a nelze mu vysvětlit, co od něho chceme. Musí být stále uvázáno, nemůže se proběhnout,  aby uvolnilo přebytečnou energii a v šátku bylo  klidné a spokojené.  Nedokážu se vzdát šátku a tak se snažím vyhnout obtížným situacím, jakým je boj s dcerou o prosazení vůle. Věřím, že až bude zase o něco starší, nechá si vysvětlit, že musí zrovna teď sedět a nošení se stane opět pohádkou pro obě dvě.

V tomto článku jsem čerpala z vlastních zkušeností s nošením své dcerky v šátku a ze dvou knih od doktorky psychologie Jiřiny Prekopové. Jedná se o díla Děti jsou hosté, kteří hledají cestu a Malý tyran. Zde velice pěkně popisuje pozitivní a negativní aspekty nošení dítěte v šátku. Negativní dává do kontextu z moderní přetechnizovanou společností, která se výrazně liší od společností, kde nošení dětí v šátku je součástí životního stylu tamních obyvatel.

Použitá literatura:

PREKOPOVÁ, Jiřina. Malý tyran. 4. Vyd. Praha: Portál, 2000. 156Str.

ISBN 80 - 7178 - 485 - 0

PREKOPOVÁ, Jiřina. Děti jsou hosté, kteří hledají cestu. 4.vyd. Praha: Portál 2003. 151str.

ISBN 80 - 7178 - 854 - 6

CAMPBELL, Ross. Potřebuji tvou lásku. 1.vyd. Praha: Návrat, 1992.124str.        

ISBN 80 - 85495 - 11 - 2         

Zpět