Pocit svobody jedince v konzumní společnosti

26.04.2010 13:43

Lze se cítit v konzumní společnosti svobodný? 

Pročítám - li si literaturu pojednávající o globalizaci a jejích následcích, říkám si, zda se člověk nenachází na pomyslném srázu na okraji propasti, kam se pomalu ale jistě začne propadat? Na první pohled na mne současná situace takto opravdu působí. Říkám si, že člověk v postmoderní společnosti se ocitá mezi dvěma mlýnskými koly. Jedno pracuje ve službách tržní ekonomiky za účelem toku peněz mezi jednotkami státu ale i celého světa. To druhé mlýnské kolo představuje vlastní touhu ne jen žít, ale žít především důstojně. Je poháněno existenciálním strachem, abychom v současné hektické společnosti orientované na výkon dokázali zajistit své potřeby důležité k udržení průměrného životního standardu, ale v mnohých případech k samotnému přežití. A aby to mnohý člověk měl ještě o něco těžší, přidalo se třetí, kolečko snažící se točit proti těm předešlým, proti trendům moderní doby - instinkt přežití jak jedince, tak celé civilizace, kterou ohrožuje mimo jiné devastace přírody vlivem konzumního a vůči ní nešetrného způsobu života moderního člověka.

V rámci toho všeho se nachází muži, ženy a děti na obou protipólech společenského žebříčku a koneckonců na celé jeho škále. Všichni jsou vystaveni nástrahám komerčních médií, které prostřednictvím reklamy nám vnucují nákupní sortiment. Stále více agresivní reklama apelující na vyšší hodnoty, které šmahem hodí pod stůl svými protiklady slova a činu. Města plná reklamních plakátů na nejúžasnější produkty světového spotřebního průmyslu, které jsou umísťovány na místa mnohdy nečekaná jindy nepochopitelná. Jen těžko si vybíráme z tak pestré nabídky a obracíme se zády k faktu, že se zde šlape po tradicích, historii a v neposlední řadě po naší úctě a vkusu.

Žijeme v konzumní společnosti. Míra konzumu se stala měřítkem úspěšnosti jedince ve společnosti a kdo by nechtěl být úspěšný? ,,Žádné potřeby by neměly být chápány jako plně uspokojené, žádné touhy by se neměly pokládat za nejvyšší.“( 99 Globalizace) Člověk musí být neustále v pohybu, musí pracovat, aby mohl konzumovat a obojí zabírá čas. Dle Zikmunda Baumana chtějí být zákazníci sváděni lákadly spotřebního trhu. Ten proto vymýšlí nové a nové atraktivní výrobky opentlené ještě ,,atraktivnějšími“ cenami. Hovoříme prý o svobodném uplatňování vlastní vůle, avšak podléháme nutkání k životu konzumenta. Musíme nakupovat.,,Trh si nás již vybral jako konzumenty, čímž nám vzal svobodu ignorovat jeho svody, ale konzumenti mají při každé návštěvě tržiště všechny důvody si myslet, že jsou oni jediní, kdo zde má hlavní slovo“ (102 – Globalizace)

Co znamená ,,cítit se svobodný“? Mám své motivy, své konání pevně pod kontrolou, dělám jen to, co chci a co mi dovolí má morálka, podmínky a prostředky mého života. V knihách dr. Jiřiny Prekopové si můžeme přečíst o teorii vzniku závislostí, která říká, že pokud se snažíme malé dítě utišit náhražkou za rodičovskou náruč jako je například lahvička, dudlík, nebo dárky či zábavou na místo toho abychom ho objali a utišili svou soustředěnou přítomností a láskou, učíme ho zvládat těžké životní situace pomocí útěku k náhražkám kterými se mohou v dospělosti stát drogy, výherní automaty, alkohol, práce, zábava, nakupování přejídání, sledování televize atd. Touží po lásce bližního, kterou necítí a aby tuto prázdnotu zaplnil, podléhá závislosti. Trh spotřebního zboží apeluje prostřednictvím reklamy právě na zmíněnou touhu. Touhu člověka vlastnit něco, co nemá.

Začala jsem si uvědomovat, co se mnou dělá reklama na hrnec, který slibuje, že vaří zdravě tím, že v zelenině uchová vitamíny. Dříve jsem o něm nevěděla, ale teď na něj často myslím. Dotkli se mnou uznávané hodnoty a jsem ochotná uvěřit, co slibují i přes to, že vím, že jejich prezentace výrobku není vždy pravdivá. Bylo by fajn ho mít, ale nemám na něj a netrápím se kvůli tomu. Avšak zaměstnává mou mysl častěji, než bych si přála. Ztratila jsem svou vnitřní svobodu? Tak se zatím necítím. Je mi však jasné, že toto může být počátek touhy něco konkrétního vlastnit. A když zároveň toužíme po více podobných ,,momentálně důležitých a nepodstatných věcí, můžeme mít problém.   Teď je to hrnec, zítra to bude něco jiného a nyní mám konečně pocit, že by takto mohl být narušen můj pocit vnitřní svobody. Má mysl je obtěžována vzpomínkou na hrnec, který by bylo fajn mít. Jsou zvýrazňovány a usměrňovány mé potřeby konzumenta. Mou mysl obtěžují myšlenky na hrnec, který by bylo dobré mít, ale nemůžu si ho momentálně koupit. Myslím na něj i přesto, že stejně dříve či později by upadl v zapomnění buďto rozbitý a nebo okoukaný, již neatraktivní, zapomenutý. A i nyní když po delší době text opravuji, hrnec, na který jsem dávno zapomněla, se pro mě opět stává atraktivní. Bylo by dobré ho vlastnit. Myslím si, že toto jasně ukazuje na jak pomíjivé a nedůležité věci nás reklama vábí.

Já touhu vlastnit právě tento hrnec zvládám. Vím, že je pro naši domácnost více méně zbytečnost, ale jsou tací, co tuto touhu nezvládnou. Danou věc musí mít! Velice flexibilní banky na situaci okamžitě reagují: Že na to nemáte? Nevadí, dáme vám spotřební úvěr. Především poslední dobou se vyrojily reklamy různých bank, které nabízejí půjčit hotově tisíce korun bez jakékoliv záruky a bez ověřování, zda na to dotyčný vůbec má. Lidé, kteří svodům spotřebního trhu podlehnou pak zbývají oči pro pláč a dluhy, na které jejich příjmy nestačí. Důsledkem je pak otevření ,,Poradny při finanční tísni“ v rámci bankovního ústavu České spořitelny ve spolupráci se Sdružením českých spotřebitelů, které je určeno pro předlužené spotřebitele. Budou zde poskytovány poradenské služby bezplatně a nestranně. Spolu s klientem se budou snažit najít nejschůdnější cestu, jak dluhy splatit a pokud to bude nutné přistoupí k oddlužení. Pomohou také v komunikaci se soudy a exekutory. Činnost zaměří také na prevenci předlužení formou osvěty a poradenství,jak si vzít přiměřený úvěr.  

Jsou tací, co překlenují jeden spotřební úvěr druhým, protože nemají na to zaplatit své dluhy. Společenský systém si vyrábí další sociálně patologický problém, který začne radikálně řešit teprve tehdy, až mu přeroste přes hlavu. Tak jak to bývalo s cigaretami. Dokavaď nebyl alarmující nárůst onemocnění z kouření, reklama na tabákové výrobky nesměla nikde chybět. Nyní máme poradny pro odvykání kouření a další z mnoha výrobců prosperuje ze slabosti těch chycených a vesele jim nabízí produkty nahrazující nikotin pro snadné odvykání. Kuřáci, ti závislí, jsou nyní omezováni, tlak společnosti, který je kdysi vábil k pokušení je nyní lapené, závislé vytěsňuje z ulic, z restaurací, v zaměstnání uchazeč nekuřák dostává přednost před kuřákem. A to vše ve jménu tržního hospodářství. Jejich zlozvyk se stal pro systém příliš finančně nákladný.

 Nakupujeme více než potřebujeme, sledujeme pokleslou televizní zábavu a den po dni jsme ochotni slevit jak s kvality nabízených televizních programů, tak z kvality spotřebních ale i potravinářských výrobků, které kupujeme. Na co je kvalita, když mají produkty konzumního průmyslu a masové kultury posloužit pouze teď a tady? Na okamžité uspokojení našich přání a tužeb. Mají nás vzrušit, zvednout z křesel, abychom si mohli druhý den s lidmi, kteří jsou na tom stejně jako mi o svých zážitcích u televize horlivě vyprávět.

Mnohokrát si před televizní obrazovkou říkám, jestli si fakt myslí, že jsme tak hloupí, abychom sledovali ty hrůzy, které nám předkládají. Pak si ale uvědomím jeden prostý fakt. Ona reaguje na poptávku. Sledovanost je mírou její kvality. Její kvalita je odrazem našeho vkusu, naší únavy, otupělosti, přesycenosti a rezignace na plně prožité chvíle vlastního života. Mnozí z nás sledováním televizoru zabíjejí čas, když se vleče, když unaveni bez sil s vizí další práce chceme uniknout každodennímu stereotypu a nemáme chuť mluvit, tak civíme na televizní obrazovku a ani nám již nepřijde divné, co jsme ochotni sledovat, abychom mohli ,,vypnout“. Neprožíváme, my přežíváme. A to tak, že dáváme přednost pasivnímu odpočinku, protože nejsme schopni si najít formu aktivního odpočinku a mnohdy na něj již nezbývá sil. Mnozí postrádají koníčky, a v nejednom případě se zálibou stal právě konzum. 

Když se snažím psát o tom, jak jsme nesvobodní v postmoderní konzumní společnosti a hledám pro to důkazy v ,,chytrých“ knihách a kolem sebe, přestává se mi tento směr uvažování líbit. Trh, ekonomika. Jistě, určitým způsobem ovládají naše životy, ale mi máme možnost volby. Stále se můžeme rozhodnout nenakupovat zběsile výstřelky moderní techniky a obrátit svou pozornost a investovat svou energii a čas duchaplněji. Nutí nás snad někdo, abychom to či ono koupili? Nutí nás někdo sledovat atrakce spotřebního průmyslu? Můžeme se přeci rozhodnut nesledovat reklamu. Co uši neslyší, srdce nebolí.

Dle definic chápu konzumní způsob života tak, že je člověk trhem poháněn k tomu, aby si kupoval stále nové věci. Rychlý rozvoj módy, techniky a vědy tomu jen přispívá. Věci nové se brzy stávají zastaralými a nemoderními. Ten kdo nenakupuje nejde s dobou, nejde s módou. A to nejde. Nebyl by in. Musí nakupovat, jinak je out. Musí mít téma konverzace s kolegy v práci, musí si udržet fazónu odpovídající jeho sociálnímu statusu a tak dále. Musí nakupovat, musí sledovat pokleslou konzumní zábavu jen proto, aby se měl o čem bavit s ostatními a nebyl osamocen. Mírou našeho úspěchu je bohužel množství majetku a to čím dáváme našemu okolí najevo, jak dobře si stojíme, je právě konzum - forma sociální kontroly jedince společností. Lze se zde cítit svobodný? 

Cítit se svobodný znamená být nezávislý. Nezávislý na náhražkách za lásku a cit vůbec, nezávislý na mínění druhých. O co usiluje výkon? Být lepší než druhý. Něco někam dotáhnout, aby to ocenili opět ti druzí. Bohužel toto neocení vlastní rodina a děti. Ti chtějí mít svého milého příbuzného pro sebe. Chtějí jeho lásku a pozornost už jen proto, aby nemuseli v budoucnu sáhnout k náhradním prostředkům uspokojení. Cítím, že se v povědomí lidí vytrácí přirozenost člověka jako tvora, který se reprodukuje. Je nutné brát na zřetel, že se nereprodukujeme pouze fyzicky. Porodit děti a jít dál. Role rodiče nekončí u předání genu, právě naopak. Máma a táta předávají vzorce chování, svůj pohled na svět a hlavně svou lásku mimo jiné prostřednictvím času stráveným s dětmi při společných činnostech a hrách. Proč by toto měl konzumní život strhující nás k chvatu zhatit?

Na druhé straně se člověk od pradávna staral o ty, kteří mu dali život. Ne z vděčnosti ale proto, že to tak má být, to je také přirozené pro člověka. Tato přirozenost se však vytrácí pod prachem nešvarů postmoderní doby. Už to není systém, kdo nás nutí odložit své rodiče do domova důchodců, jsou to děti rodičů, kteří musí mít čas pro sebe a pro svou kariéru.   

 Konzum jako jedna ze závislostí člověka nás však ještě nepohltil celé, je to ,,jen hrozba“, která nad námi visí. V knize J. Prekopové o empatii je citováno úsloví Anselma Grúna: ,,Proměna se udála na dně moře, na dně našeho strachu a pochyb, a ne když jsme se ještě dívali na strach z bezpečného břehu.“ Myslím si, že tato slova jsou jak šitá na dnešní dobu. Nemyslím globálně, ale od jednotlivce k jednotlivci. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím u lidí snahu o to vymanit se z kolotoče tržního hospodářství a přiblížit se k přírodě a sobě samému. Kolik lidí častěji vyhledává přírodu? Jezdí na kole, chodí na procházky. Prosazení se tradičních způsobů péče o dítě, návrat k potřebám dítěte, které se nyní snažíme vnímat v jejich odlišnosti od potřeb dospělého. Lidé se začínají zajímat o stav přírody a o to, jak ji šetřit. “ Určitě má v tomto své zásluhy vzdělávací působení masmédií, ale já si myslím, že je to právě onen pocit vzdálení se od naší přirozenosti a ta dálka je už tak velká, že ji jedinec pociťuje jako nepohodu. Člověk se ocitl na kraji propasti a to ho nutí změnit způsob uvažování.

Tržní mechanismus se nás snaží polapit. Je to boj proti monstru, které jen tak nezhubíme, a které v čase bude stále chytat do své sítě oběti. Vždyť jak praví Nietzsche: ,,U lidí slabých s vůlí zaměřenou navenek, k nivelizaci, ke zprůměrňování: stává se silou masy těch malých, kteří se přizpůsobují a každou individualitu a výjimečnost v sobě i v jiných důsledně potlačují.“ ,,Ti silní naopak obrátí vůli k sobě, svou jedinečnost tak násobí“, dodává. Dr. Jiřina Prekopová píše ve své knize Empatie: ,,Závislý člověk není svobodný. Závislost vzniká tím, že se dotyčný nemiluje.“ Ten kdo se nedokáže milovat bezvýhradně a má se rád jen za určitých podmínek, je adeptem závislosti všeho druhu.

Je poučné sledovat malé děti. Zatím vnímají potřeby svého malého tělíčka a řídí se jimi. Dodávají mu jen tolik, kolik si žádá. Když mají hlad, nasytí se a jsou ochotné odmítnout pamlsek, který mají rády. Zatím se dokáží řídit pouze svými pocity a potřebami a zároveň si užívají života jen tak, jak to dokáže bezstarostné malé dítě. Jsou skromné. Co jim dospělí nepodsune jen proto, že si myslí, že mu tím pouze a jen prospívá, po tom netouží a vystačí si s tím, co má k dispozici - a to jak hračky, tak poživatiny.

Dospělý člověk je naopak vystaven spoustě atrakcí a příležitostí a tak musí stále uvažovat o tom, za kterou se vydá nyní. Honí se za potřebami, které se nazývají kulturní a unikají mu podstatné detaily života. Je uklidňující, osvobozující a velmi poučné, když se s dcerkou zastavíme nad kvalitami věcí kolem sebe. Hmatem a čichem zkoumáme věci, jež nás obklopují a zjišťujeme rozdíly které tkví v míře tvrdosti, velikosti a teplotě ovoce, zeleniny ale i přírodních materiálů, které najdeme na cestě u baráku, v lese nebo na poli. Dcera mi dala možnost odvrátit se od ,,velkého pestrého světa, ve kterém se stále o něco snažím, k bezprostřednímu světu kolem sebe. Na chvíli jsem zapomněla na své plány, věci a hodnoty, které leží v dáli a k nimž vede dlouhá cesta. Cesta, která vyčerpává, bere spoustu času a sil pro to sledovat věci jež nás obklopují. Na to, aby se člověk dokázal natrvalo uzavřít před nespočtem možností, které svět nabízí, musí být vnitřně svobodný. Ale pak bude prožívat svůj čas s jeho plným obsahem. Oddělit v mysli čas pro práci od času pro sebe, pro rodinu a věnovat se věcem přízemním bez lesku a pozlátek, věcem obyčejným a tak základním jako je příroda a potomci ale i těm, kteří tu jednou nebudou. To by byl život prožitý naplno. Vnitřní svoboda nás může ochránit od chaosu, shonu a uchrání nás před touhou po prvenství, touhou po vlastnictví a nutností se srovnávat s druhými. Nad tímto by se měl každý zamyslet alespoň jednou v životě. Pozastavit se nad svými hodnotami, zamyslet se nad tím, co od života očekává, co ztrácí a co nebo koho zanedbává, pro to, za čím právě spěchá. Lidé, kteří se ocitli na pokraji smrti, začínají uvažovat o životě jinak. Dokáží se radovat z maličkostí a věci, které pro ně byly dříve velmi důležité, se staly nepodstatnými. Naučili se prožívat život naplno v jeho přirozené kráse. Ale jak k takovému to přesvědčení může dojít průměrný konzumní člověk, aniž by musel hledět tváří v tvář smrti nebo stanout na pokraji zoufalství? 

Někteří lidé mají jen tolik finančních prostředků, aby zajistili své základní potřeby a těch kulturních se musí z části vzdát. Nemají na to, aby žili konzumním způsobem života. Ekonomicky svobodní nejsou, ale musí se nutně cítit nesvobodní, tváří v tvář nabídce trhu? Ne. Mohou se cítit bezradní, chudí, ale nemusí se cítit nesvobodní. Říkám si, že soudný člověk se stabilním hodnotovým žebříčkem ví, že na to nemá, a proto by se neměl zabývat zbytečně touhou po něčem, co mít nemůže. Méně prostředků znamená méně splněných tužeb a více frustrace ze stávající situace. Měně spokojenosti s režimem, se svou situací, ale ne s menším pocitem svobody. Navíc člověk méně majetný, který si nemůže dopřávat luxusu spotřebního průmyslu má možnost na místo pomíjivých hodnot rozvíjet ty hlubší a trvalejší. A toto, jak je v knihách psáno, je okem sítě trhu lapající nové a nové konzumenty. 

Jako každý průměrný rodič jsem měla představu, že své dceři budu kupovat spoustu hraček. Vyrůstala jsem v hmotném dostatku a tak jsem si to samé představovala i pro svou dcerku. Ale kámen úrazu, manžel byl jiného názoru a mou touhu rozhazovat skromný peníz z mateřské výplaty za víc hraček, než bylo nutné v zárodku uhasil. Tolik toho nepotřebuje. Samo sebou, nelíbilo se mi to a stále jsem měla pocit, že si dcera zaslouží víc. A tak jsem začala tvořit. Vyráběla jsem jednoduché hračky. Záhy mi došlo, že jí dávám mnohem víc, než kdybych za každou vyrobenou hračku koupila novou v hračkářství. Nyní se dcera také podílí na výrobě podle toho, co zvládne. Dokresluje, lepí a vybírá materiál či barvy. Sladké ovoce našeho počínání se objevilo v jejích dvou letech, kdy po Novém roce našla venku špunt od šampaňského a donesla mi ho, že z něj něco vyrobíme. V současné době, když chybí hračka ke společné hře, prohlásí: vyrobíme. Když je věc rozbitá, na místo koupíme novou, řekne opravíme. 

K výrobě používáme materiál, který by jinak skončil v popelnici. Učíme se vnímat zdánlivě nepotřebné věci ne jako jednorázový prostředek uspokojení, ale jako něco, co může být prospěšné ještě něčím dalším. Učíme se také nepodléhat kouzlu krásných věcí v obchodě a pokud to naše schopnosti a prostředky umožní, to co se nám líbí, si doma vyrobíme. Jak jsem se přesvědčila koupené a nebo vyrobené, vždy hračka zajímá dítě chvíli, než věc prozkoumá a pak ho přestane bavit. Ale vyrobená hračka za sebou nechá více pozitivního v dětském životě, než ta koupená a to je na tom nejpěknější. Trávíme spolu čas a tvoříme hodnoty, kterými se posléze můžeme pochlubit tatínkovi, návštěvám a dětským kamarádům. Dítěti se tak pozitivně formuluje sebehodnocení a může následně disponovat stabilním hodnotovým žebříčkem, ve kterém budou figurovat hodnoty tradiční a stálé, které ho budou chránit před nástrahami moderní společnosti. To je má vize a upřímně řečeno, jsem sama zvědavá, zda za pár let budu moci říci, že naše tvoření, bylo opravdu tak užitečné, jak si myslím nyní.

V současné chvíli je dcera formována a ovlivňována pouze námi rodiči, ale co až přijde mezi kolektiv dětí? Bude schopná odolat tlaku společnosti svých vrstevníků, kteří budou okouzleni reklamou a budou své favority dětského spotřebního průmyslu vyzdvihovat a chlubit se s nimi? Představuji si, jak dcera ve snaze obstát v porovnání, kdo má lepší věci a tudíž bohatší rodiče vyrukuje s argumentem: My jsme si domeček vyrobily s maminku a je moc pěkný. Stál mámin čas“ Cítím, že bude tak trochu ,,mimo“. Vnitřně jsem stále odhodlaná pomoct jí, aby obstála v konkurenci v rámci konzumního stylu života. Kamarádky budou mít doma panenky od Matela a Anička je bude muset mít také. Lze jí to odepřít? Vybavuje se mi televizní reportáž pojednávající o vzestupu reklamy zaměřené na dětského diváka v době před vánočními svátky. Jeden z managerů reklamní firmy tam říká ,,který rodič by to dítěti odepřel“ Jedna z maminek v televizní anketě odpověděla na otázku: ,,Podle čeho kupujete dárky pod stromeček?“ takto: ,,Dle přání dítěte, a naštěstí jsem nakoupila dříve, než se vyrojila předvánoční reklama na hračky.“ Děti jsou reklamou pohlceny a ještě více, pokud se týká věcí, jež je zajímají.

Píši o pocitu vnitřní svobody v kontextu s konzumním způsobem života. Napadá mne, zda jsem jako rodič svobodná, co se týče vlivu na své dítě. Nemůže mi tímto způsobem společnost ve vleku reklamních kampaní diktovat jak a čím budu působit na svého potomka? Prarodiče zvládnu naučit to, že ty které hračky si pro naše dítě nepřeji kupovat z různých důvodů. Oni to nakonec přijali a až na vyjímky, které si nenechají odepřít, respektují mou vizi dobré hračky. Avšak na kolektiv vrstevníků, kteří mají v moci spokojenost dítěte tím, že ho nechají mezi sebou a budou ho respektovat, vliv nemám.

Čí je to tedy nesvoboda? Moje! Dcera bude třeba svobodnější a ustojí to. Konec konců, doba se může měnit a lidé také. Jestliže jsme se ocitli na pokraji pomyslné propasti a mnozí z nás si to uvědomují, zcela jistě v tomto duchu budou přistupovat ke svým dětem. Vždyť v současné době stoupl zájem o poznání prožívání světa dítětem, o jeho potřeby. Lidé si začínají uvědomovat, že dítě potřebuje především rodiče a ne hmotný nadbytek. Když jsem si hledala webové stránky o tvoření, překvapilo mne, kolik jich je a kolik je na tuto tématiku napsáno knih. To, dle mého názoru, svědčí opravdu o vzrůstajícím zájmu rodičů o dítě a o to, trávit s ním čas. Mnoho maminek v mém okolí čeká třetí dítě. Statisticky se hovoří o jednom maximálně dvou dětech vzhledem k podmínkám a hodnotám mladého člověka v současné společnosti. Role ženy na mateřské dovolené a v domácnosti je sice společensky a ekonomicky méně atraktivní, ale vzhledem k tomu, že se snažíme o návrat k přirozenosti, je tato role přijatelnější a hlavně vrací se jí kouzlo, které v sobě skrývá. Vzhledem ke vzrůstající edukaci v tomto směru si lidé mohou uvědomit, co dítě opravdu potřebuje a jak pověděl zmíněný manager: ,, který rodič by to dítěti odepřel?“ 

Průměrného muže či ženu s nadprůměrným příjmem může konzumní způsob života snadno pohltit. Vydělávají, aby nakupovali a mohli hovořit o tom, kde všude byli, co viděli a co nakoupili. Rodina je pro ně mnoho, dokonce vše. Ale už je nepotřebuje. Děti odrostly a mají svůj život. Kde brát zážitky, co s volným časem? Je mnoho lidí, kteří tráví volný čas po obchodech. Hlavně ve městě. Kromě domácnosti a zaměstnání nemají nic na práci a nemají koníčky. Dnes se nevyplatí pěstovat zeleninu, nevyplatí se ani plést, nevyplatí se dělat doma ,,na koleni“ skoro nic, když si vše můžeme koupit za málo a neztrácíme s tím svůj drahocenný čas. Co vše může člověk zavřený mezi čtyřmi stěnami paneláku dělat se svým volným časem?

Když poslouchám vyprávění manžela, co je pro jeho kolegy a kolegyně v životě důležité, jak tráví volný čas a jak se mohou ,,přetrhnout“, aby se vytáhli tím či oním. Dělají prezentace dovolené, vyprávějí co vše nakoupili a jak to bylo drahé. Říkám si, to jsou konzumenti. Avšak v současné době na mateřské dovolené na vesnici, neznám nikoho, o kom bych mohla říci to samé. Možná to bude tím, že lidé z vesnice musí dát většinu peněz do baráku a na zbytečnosti nezbývá. Mají základní potřeby a cíle, které jim vytváří realita a za kterými musí jít. Mají možnost smysluplné seberalizace, kterou jim skýtá práce na pozemku nebo baráku.. Dokáží oddálit své potřeby. Disponují vlastními hodnotami a cíli.. Když starším lidem dospějí děti, stále jim zůstává velký balík práce na stavení. Mají možnost volby, co je důležitější. Jít do supermarketu na nákupy, nebo udělat práci, kterou za ně nikdo jiný dělat nebude? Mohou volit. Ale mezi čím bude volit člověk z paneláku? Mezi tím nebo oním supermarketem? Nebo se přihlásí do kroužku? A jaký to bude mít smysl? Životní styl lidí z města je určen místem bydliště a výší příjmu. Velkoměsto skýtá mnoho tváří zábavy a možností, jak okamžitě uspokojit potřeby obyvatel. Restaurace, obchodní domy, supermarkety a nebo kultura, avšak většinou jak cenově, tak náročností a kvalitou dostupná masovému konzumentu.  

Trh tu bude nadále a prostřednictvím reklamních kampaní, které mnohdy až na úkor morálky a vkusu budou stále více agresivní v lapání nových konzumentů. Jak agresivní a urputné musí být tedy opačné preventivní působení, aby nás chránilo před jejich nástrahami? 

Literatura:

SEILEROVÁ, Božena. Člověk ve filozofickej antropologii. 1.vyd. Bratislava: IRIS, 1995. str152. ISBN 80 – 88778 – 10 –7

PELCOÁ, Naděžda. Vzorce Lidství.1.vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2001. str.163.

ISBN – 80 –85866 – 64 – 1 

PEŠKOVÁ.J, SCHUCKOVÁ, L. Já člověk, jak dělat vědu o člověku dnes a zítra. 1. vyd. Praha: SPN, 1991. str. 270.

ISBN – 80 – 04 – 21766 – 4

PREKOPOVÁ, Jiřina. Empatie. 1. Vyd. Praha: Gradal, 2007. str. 131.

 ISBN – 80 – 247 – 0672 – 5  

BAUMAN, Zikmund. Globalizace – důsledky pro člověka.1.vyd. Praha: Mladá fronta, 2000. str. 157. ISBN – 80 – 204 – 0817 – 7  

Zpět