Rodina v pojetí celku
11.08.2010 15:59
Rodina jako systém
Od poloviny dvacátého století přebírají rodinní terapeuti z kybernetiky poznatky o řízení technických systémů a převádějí je v systemický rodinný výzkum, který se začíná vyvíjet zhruba od roku 1950 v Americe. Na rodinu se začíná pohlížet jako na ohraničený systém, jenž se skládá z částí, jejichž vzájemné vztahy jsou intenzivnější než vztahy k ostatním v okolí. Tento rozdíl tvoří hranici mezi systémem a okolím. (Gjuričková 2003/ 41).
Systém je tvořen třemi a více lidmi. Ti si vytváří pravidla, normy a tabu závazná pro všechny členy. Tak vznikají z mezilidských vztahů organizované systémy. Dle Lewinovy teorie pole jsou vnitřním zdrojem pohybu jedince ve skupině jeho cíle, potřeby a motivy. Systém musí být ohraničen od okolí, aby se v něm nerozpustil, a zároveň musí s okolím komunikovat, aby nezanikl. Propustností hranic reguluje míru komunikace s vnějším prostředím. Normy a hodnoty systému jsou chráněny konvencemi, které nutí své členy k jejich dodržování pod hrozbou vyloučení.
Normy tvoří základ autoregulačního systému, dítě je nekriticky přebírá v předškolním věku od osoby, s níž se identifikuje (Vágnerová 2000/122). Usnadňují mu orientaci v sociálním prostředí a jsou součástí identity. Reguluje podle nich své chování a získává pozitivní zpětnou vazbu, čímž si u svých nejbližších potvrzuje svou hodnotu. Jiné prostředí nemá v přebírání norem v předškolním věku takovou úlohu, především protože nedisponuje takovým emocionálním tlakem jako rodina. Na konci tohoto vývojového období dítě pociťuje vinu, i když nebylo přistiženo. Dítě je neustále vystaveno tlaku norem ze strany rodinného systému. (Vágnerová 2000/121). Musí respektovat normy společnosti, v níž žije, aby bylo akceptováno a dosáhlo určitý společenský status skrze přidělení určitých rolí. V rámci systému rodiny dítě dodržováním norem společnosti dosahuje saturace potřeby přijetí a pocitu sounáležitosti s referenční skupinou.
Bert Hellinger pojednává v tomto směru o svědomí rodinné skupiny. To by mělo být v souladu se svědomím jedince, který, aby neporušil vyšší řád systému, musí respektovat jeho zákony – musí respektovat právo ostatních na členství v systému, musí být udržována rovnováha mezi dáváním a braním, a musí být respektována časová hierarchie členů systému. Hellinger přesně nedefinuje pojem svědomí rodinné skupiny, ale přirovnává ho k proudu řeky. Když plavec respektuje proud vody, může si plavat do stran, kam chce. Pustí-li se však proti jejímu proudu, bude záhy vyčerpán a utopí se. Hranice systému zde tvoří fakt společně sdíleného osudu členů rodiny myšleno jak horizontálně - předků, současníků a potomků, tak frontálně všech žijících současníků pobočných příbuzenských linií.
Fungování celku je závislé na povaze jednotlivců a na způsobu jejich organizace. A tak jsou všechny součásti v systému nanejvýš významným činitelem. Zásluhou důležitosti každého z jednotlivých členů systému a jejich provázanosti, přispělo systémové pojetí k pochopení chování lidí ve skupině.
Sociální systémy jsou sebe-vytvářecí, čili autopoetické. Skládají se z prvků, skrze něž jsou zároveň reprodukovány. Reprodukce je hlavní cíl systému. Momentální struktura systému ovlivňuje to, v jakých mezích se mohou její části měnit. Přijatelné jsou pouze ty změny, které odpovídají struktuře systému.
Homeostáza je v systému udržována negativní zpětnou vazbou. Pozitivní zpětná vazba ho naopak oddaluje od stavu rovnováhy tím, že člena podporuje v jeho chování, které se následně stupňuje. Homeostáza se projevuje opakujícími se předvídatelnými vzorci. Její charakter ovlivňuje stabilita manželského vztahu, jenž je osou rodinného systému. (Matoušek !!!!!!!!!!
Schopnost rodiny vyrovnat se s těžkostmi, a tedy zachovat svou existenci je odporována sociální sítí, kterou představují rodinné koalice a přátelé z nejbližšího okolí. V případě neblahých událostí, jako je například rozvod nebo těžké onemocnění dítěte, se ukazuje míra opory sociální sítě rodiny schopnost adaptability systému. Pokud si členové postižené rodiny zachovají kontakt s co největším počtem příbuzných, mají možnost se s problémem dříve a lépe vyrovnat.
1. Vztah celku a jeho částí
Aby mohl systém dobře fungovat, musí se od určitého stupně svého vývoje diferencovat do subsystémů. Zajistí si tak stabilnější existenci. Každý subsystém má své funkce a vymezené hranice, pokud jsou nejasné, je ohrožena stabilita rodiny. Jasné hranice mezi subsystémy jsou nutné pro sebejisté rozhodování členů rodiny.
V případě širší rodiny jsou za subsystémy považovány jednotlivé nukleární rodiny, mladší a starší generace a důležitou podskupinou rodu napříč všem generacím a rodinám je linie žen a linie mužů. Význam rodu na rozdíl od nukleární rodiny se pro přežití v současné době vytratil. Stále má však význam na utváření pocitu sounáležitosti jedince a podílí se na utváření jeho identity. V současnosti již nevytváří vnitřní vazby spojené se sociální kontrolou. Avšak stále je jednou z nejdůležitějších sociálních sítí.
Pro život systému je důležité, jak se vymezují subsystémy vůči sobě. Opouští-li člen původní systém, rodinu a přechází do dalšího, musí si nejprve uspořádat vztahy s jeho členy. Musí se zřeknout lásky k rodičům. Uvolnit se z jejich vazby. Podpora pro toto tvrzení je již v Novém zákonu, kde se píše, že vcházíme-li do nového systému, musíme opustit ten předešlý (Nový zákon str. 154). Aby manželství fungovalo, musí oba partneři přehodnotit způsoby chování a hodnoty, které si přinesli z původní rodiny od svých rodičů, a nahradit je hodnotami, které budou odpovídat jejich manželství, avšak hodnoty rodin rodičů obou partnerů musí být nadále ctěny. Svou původní rodinu musí přijímat se vším všudy, takovou, jaká je. Rodiče předali dětem tolik lásky, kolik bylo v jejich silách. Aby bylo dospělé dítě skutečně svobodné, musí plně akceptovat své rodiče se vším, co k nim patří i co schází. Kdo toto nedokáže, nemůže se cítit svobodný. Neustále ho totiž zaměstnává a vyčerpává boj a snaha o únik z jejich pout. Svobodný se stává ten, kdo přijme své předky takové, jací jsou. Až když se uvolní z příliš svazujících pout, může cítit jejich oporu.
2. Linie mužů a linie žen
V rodinném systému hrají podstatnou roli podskupiny mužů a žen. Linie žen a linie mužů prolíná jednotlivé generace a významně ovlivňuje stabilitu nukleární rodiny. Představuje řadu předků stejného pohlaví od syna přes otce, dědu, pradědu atd. Stejně tak u žen. Z minulých generací na současné a budoucí se přenáší pojetí mužství a ženství. V pojetí Helingera se zdravé mužství a ženství projeví tak, že jedinec dokáže být dobrým partnerem, manželem a rodičem. V partnerském vztahu se milenci vzájemně doplňují. Žena potvrzuje mužovo mužství a muž ženino ženství. Avšak zároveň je oslabují neustálým vzájemným kontaktem. Proto by měli oba vyhledávat společnost svých vrstevníků téhož pohlaví. Aby muž byl s muži a dělal to, co dělají muži, a stejně tak žena s ženami. V rodině z tohoto důvodu mají smysl také koalice muže se synem a matky s dcerou.
Otec podporuje ve své dceři ženství tím, že vyzdvihuje její tradiční ženské projevy, jako je závislost, pasivita a podrobivost (Matoušek 1993/56). Ženy zase zvyšují mužnost svých synů pochvalou za statečnost, sílu a samostatnost. V dítěti pěstujeme znaky jeho pohlavní identity také tím, že si jich vážíme a vyzdvihujeme je u svého partnera.
V rámci nukleární rodiny je manželský vztah centrem formace rodinných vztahů (Nekonečný 2000/243). Proto je důležité, jak muž a žena dokáží naplnit role pojící se k partnerství, manželství a rodičovství. Což závisí na biologicky daných předpokladech k ženskému a mužskému chování, ale také na postojích a vzorech, které děti získávají od svých rodičů. Tak se základní výchovné metody předávají z generace na generaci a přetrvávají s určitými obměnami podle toho, na kterých výchovných postupech se novopečení rodiče dohodnou při výchově svých dětí. A možná především zde je zřetelně znát, že sňatkem se snoubí mimo jiné také dvě rodinné tradice, protože výchovné metody jsou jednou z nejčastějších rozepří i jinak fungujících harmonických manželství.
Muž a žena se ve své podstatě od sebe velmi liší. Muž je biologicky vybaven k tomu, aby dokázal rodinu uživit, ale také ochránit před vnějším nebezpečím. Praxe rodinných konstelací ukazuje, že děti mají největší pocit bezpečí, když zodpovědnost za rodinu lpí na bedrech muže (Helinger 1998/59). Žena má naproti tomu biologický základ uzpůsoben ke zpravování vnitřních záležitostí rodiny a k péči o děti. V manželství mívá větší důležitost, protože rodí děti a její vztah k nim je intimní a silný. Má však menší volnost, která vyplývá z nutnosti péče o potomky. Před nástupem industriální společnosti korespondovala vrozená výbava obojího pohlaví s tím, jak se mužská a ženská role doplňovaly. Pokud chceme, aby muž a žena zastupovali jeden druhého ve svých rolích, přetěžujeme je a jdeme proti skrytým přírodním zákonům. Těmi je zde míněn „původní řád“ (Helinger 1998/59). To může vést k nespokojenosti členů rodiny a k jejímu rozpadu. A to proto, že mužský princip slouží ženskému, přičemž muž vede a žena následuje. Vzájemně se doplňují ve funkcích ve jménu zachování systému rodiny a přežití rodu, protože základem fungování rodiny je právě rozdílnost muže a ženy (Matoušek 1993/27). Muž a žena s ostrým rozdělením rolí a pozic v rodině byli nezaměnitelní a navzájem nezastupitelní. V současnosti je v nevýhodě muž, který je mnohdy nahrazen v nejzákladnějším úkolu rodiny – reprodukce.
V období prepuberty se dítě identifikuje s rodičem stejného pohlaví. Pro dívky představuje matka model jejich budoucí role a pro chlapce ochránkyni jejich pocitu jistoty a bezpečí. Otec má velký význam především pro syna. Předává mu specificky mužský postoj k hodnotám a životu vůbec. Tím, že se chlapec s otcem identifikuje, cítí se stejně významný, čímž si potvrzuje mužskou identitu (Vágnerová 2000/174). Pro dívky otec představuje model komplementární role k její roli ženy. Matka by v žádném případě neměla v očích dětí hodnotit otce kriticky, chlapec tak ztrácí svůj přijatelný model mužství a pociťuje ve své roli muže nejistotu. Kritika ze strany matky vůči otci může zároveň nabourat její vztah se synem. Děti obecně čerpají jistotu a pocit bezpečí ze stabilního vztahu rodičů. Ten se pak stává modelem vzájemného vztahu mezi mužem a ženou. V současné době, kdy rodiny žijí spíše izolovaně od ostatních příbuzných, schází dětem další varianty interakce mezi oběma pohlavími, a pokud vztah matky s otcem není stabilní, je plný konfliktů a neporozumění, dítě tak nemá možnost získat kompetence k vytvoření vlastních stabilních vztahů s opačným pohlavím. Zkušenosti se vztahem rodičů generalizuje na všechny vztahy tohoto druhu a přenáší si je do svých mezilidských vztahů a hlavně do vlastních partnerských vztahů.
3. Hranice systému
Hranice systému umožňují vymezení celku vůči okolí. Vytvářejí identitu systému definovaného svými prvky a funkcemi, jež bude plnit. V sociálním systému vznikají hranice dohodou, na základě smyslu, cíle, jež jednotlivé členy spojuje. Přecházení z role do role náležících do rozličných podskupin získává člověk pocit odlišnosti, osobitosti a zvláštnosti.
Minuchin definoval hranice subsystému jako pravidla, která určují, kdo a jak může být v rodinném podsystému zahrnut. Vymezuje subsystém rodičovský, manželský a sourozenecký. Všechny subsystémy musí mít hranice jasně definované. Na základě toho, jak je tato podmínka splněna, rozlišuje hranice difúzní čili nejasné, kdy se členové rodiny nejsou schopni domluvit. Rigidní neboli nepropustné hranice znemožňující komunikaci mezi subsystémy, které pak štěpí rodinu na soupeřící nebo ignorující se části.
Virginia Satirová rozlišuje na základě propustnosti hranic dva druhy systémů:
Otevřený systém, kde jsou členové rodiny vzájemně propojeni. Jsou vůči sobě vnímaví a citliví. Otevřený systém dovoluje výměnu informací s okolím. Jeho členové mají více možností volby. Komunikace je tu přímá, jasná, vede k růstu zúčastněných. Členové takovéto rodiny mají možnost variability rolí, uplatní svou kreativitu, flexibilitu a mají určitý prostor pro možnost seberealizace. Pravidla jsou jasně daná, odpovídají současnosti a mění se na základě potřeby jedinců. Děti pocházející z takovéto rodiny jsou většinou sebevědomí a disponují vnitřní silou.
V uzavřeném systému jsou jeho části přísně propojené, anebo naopak zcela uvolněné. V obou případech je znemožněn volný tok informací, které prosakují dovnitř nebo ven, ale nejsou adresné. Komunikace je zde nespecifická a nepřímá. Role jsou přísně definovány a lpí se na nich. Ti silnější vědí, co je dobré pro ty slabší. Pravidla jsou nejasná, zastaralá a členové skupiny jim musí podřídit své potřeby. Sebehodnocení je založeno na síle a výkonu. Ovládání vztahů a organizace systému z pozice moci. Z těchto rodin vycházejí lidé většinou závislí na jiných lidech.
Dle Marie Vágnerové pravidla, která jsou v rodině zaváděna, jsou závislá na schopnosti těch, co je zavádějí. V rodinách s nižším sociokulturním standardem je patrná větší stereotypie v chování a převládají autoritářské vztahy. Pravidla jsou zde rigidní, jednoduchá, a tudíž srozumitelná. Jsou zdrojem jistoty a korespondují s kompetencemi těch, kteří je zavádí. V rodině s těmito pravidly jsou také nižší očekávání vůči dítěti ohledně školního výkonu a života ve společnosti vůbec. To se řídí danými pravidly, která také později bude předávat dál.
4. Řád a dynamika systému
Poznatky fyziologie a fyziky o chování molekul, které se v určitých podmínkách začínají chovat ve prospěch celku, jako by se byly domluvily, byly převedeny na sociální systémy s fakty, že se v systému sebeorganizovaně vyvíjí uspořádaný vzorec bez určitého pokynu zvenčí. Hanken zavedl pojem „pořadatelé“, což jsou struktury, které vnucují prvkům řád. Struktury jsou složeny z jednotlivých členů a zároveň tyto členy ovládají. Termínem „pořadatelé“ označuje Hanken ,autor pojmu, déletrvající a pomalu se měnící veličiny. Mezi ně řadí například jazyk, zvyky, obyčeje, školu, kulturu a rodinu. Naproti tomu ovládané části celku, žijící krátce a jsou velmi proměnlivé.
Škola, jeden z „pořadatelů“, reprezentuje obecné hodnoty společnosti a může se stát místem střetu hodnotového systému rodiny a školy. Děti přejímají postoj ke vzdělání od svých rodičů, a pokud není v souladu s obecnou normou společnosti reprezentovanou školním systémem, působí demotivačně na školní výkon dítěte. V přebírání postojů a dodržování norem rodinného systému jsou pro jedince od útlého dětství významné hodnotící reakce od ostatních členů. Silná potřeba dítěte být přijat a pozitivního hodnocení ho vede k dodržování norem.
Řád má zajistit předvídatelnost chování jednotlivých členů systému pro ostatní. Dle Virginie Satirové řád spolupráce jednotek v rodině má zaručit sebeúctu všech členů, pravidla a komunikaci. Pravidla systému jsou vzájemnou dohodou jeho členů, jak si budou skutečnost vysvětlovat. Dávají tak najevo ostatním svá očekávání. Pravidla se pak mohou projevovat jako popisy anebo jako návody k jednání. Určují, jak se má kdo ke komu chovat. Jejich součástí mohou být rodinná tabu, komunikační modely, nebo způsob zacházení s emocemi či vyjadřování vlastních potřeb.
Řád dává formu naším rolím a funkcím. Ti, kteří se nepodřídí konvencím skupiny, se stávají nečitelnými, jsou zdrojem konfliktů a dříve či později jsou vyloučeni anebo odcházejí sami od sebe. Avšak co přiměje jedince, aby redukovali své téměř neomezené možnosti a zajistili tak svou předvídatelnost jednoho pro druhého? Odpověď lze nalézt u Berta Helingera. Je jí potřeba sounáležitosti jedince se skupinou, v níž zažívá úzké citové vztahy. Dle autora je to právě svědomí, které nás svazuje s lidmi, které potřebujeme k přežití. Jsme mu poslušní bez ohledu na to, co od nás tito lidé vyžadují. (Helinger 1998/22) Svědomí jedince je čisté, když je v souladu s normami a především hodnotami skupiny. Pokud se od nich odchyluje, ohrožuje své místo ve skupině, a přicházejí pocity viny, jež vymezují směr životní cesty a udržují spojení s rodinou či blízkou komunitou, které pak určují podmínky této cesty. Druhou základní potřebou jedince, která udržuje soudržnost společenských skupin, je potřeba bezpečí. Ta je uspokojena, mimo jiné, existencí řádu. Ten dává jedinci ve společnosti jistotu předvídatelného. Dle Nillse jsou vnější pravidla druhotná. Důležitý je vnitřní řád neboli původní, který je založen na přirozené časové hierarchii v rodinném systému.
Ti, kteří vstoupili do systému dříve, v něm zaujímají vyšší místo a mají oproti později příchozím určitá práva a priority spočívající v rovnováze mezi dáváním a braním, uctění ukřivděných a přiznání místa vyloučeným. Pokud je „původní řád“ respektován, jsou vztahy v rodině vyrovnané bez potíží. Pokud je tomu naopak, objevují se zde konflikty a nemoci. Pojetí řádu je dle Berta Hellingera zformulováno na základě práce s rodinnými konstelacemi, v rámci nichž může klient prožít vnitřní řád rodiny a uvědomit si v ní své místo, ale i místa všech ostatních členů, kteří do systému náleží, anebo těch kteří by náležet měli, avšak byli vytěsněni, protože rodinný systém je celek a jeho členové se cítí dobře jen tehdy, pokud je jejich součástí celý systém bez chybějících vytěsněných částí. (Niells 143 řády lásky)„
Z opačného úhlu pohledu je skupina dynamický celek, kde změna v jedné části se projeví změnami v celé struktuře. Důležité jsou také vnější podněty, které usilují o rovnováhu v systému. Jedinec je tedy neustále v interakci s prostředím a zároveň je jím utvářen.