Rodinná vyprávění
02.11.2010 23:13
Narace, vyprávění rodinných příběhů
Teorie vyprávění, čili narace, je prosté vyprávění příběhu, jeho analýza pak zkoumá obsah vyprávěného a kdo komu a jak vypráví. Akcentem na vyprávění, naraci, došlo ve chvíli, kdy si vědci začali všímat více idejí jedince a idejí systému, nežli jeho hranic, řádu a hierarchie. Vyprávěné příběhy obsahují významové vzorce zprostředkované jazykem, které vytvářejí realitu v systémech. Skutečnost je dle tohoto pojetí tvořena z příběhů, o kterých se v rodinách mluví tím, že si ji členové rodiny interpretují předem očekávaným způsobem. Narativní terapie nesleduje pouze konkrétní příběhy, jasné mýty, ale věnuje také pozornost komunikaci mezi členy rodiny a v ní hledá formulovaná očekávání a hodnocení. Každý člen rodiny užívá pro interpretaci skutečnosti společný systém pojmů „narativní tradici“ platnou pro specifickou rodinu. „Vyprávěcí tradice“ označuje prožité za pravidlo anebo za typickou věc. Strhuje na sebe pozornost, a tak se jiné příběhy zdají být jednorázové, méně významné. Dle Boeckhorsta určuje vládnoucí tradice, jaké aspekty skutečnosti volíme a jak je interpretujeme.
Člověk si prostřednictvím vyprávění konstruuje svůj vlastní životní příběh a v něm si přisoudí roli na základě jemu vlastní percepce skutečnosti a hodnocení, které se mu dostává od těch nejbližších. Hodnocení ze strany rodiny je vázané na “rodinný kodex“. Tímto termínem se označuje soubor rodinných etických norem zformovaných na základě zkušeností. Formuje se tak rodinná paměť, která v konečném důsledku utváří běžné chování všech členů rodiny. (Matoušek 1993/38). Předávají se tak rodinná přesvědčení. K rodinnému kodexu mají vztah rodinné památky, rodinné legendy a mýty.
1. Rodinný mýtus
Některé mocenské formy komunikace vycházejí z tradice. Mezi ně patří rodinné mýty a rituály. Rituály poukazují na mýty a zpřítomňují hodnoty a normy rodiny. Vycházejí z toho, co se událo a osvědčilo. Mýtus interpretuje skutečnost jako ideál, který lze realizovat, byť pouze zčásti, a zároveň musí být pro posluchače symbolem. Nediskutuje se o něm, protože se opírá o osvědčenou autoritu. Tak mýtus vytváří vzory chování hodné nápodoby, čímž se stimuluje sociální chování
Rodinný mýtus je ustálená nedotknutelná verze příběhu. Většinou je založen na skutečnosti, která je procesem tradování pozměněna a přizpůsobena potřebám stávající generace, avšak stále v sobě nese symbolickou hodnotu. Mýtus vyzdvihuje pojetí kontinuity času, protože současnost a budoucnost pojímá a předkládá jako pokračování minulosti.
Rodinný mýtus bývá vyprávěn bez ohledu na to, zda odpovídá skutečnosti. Jako takový bývá označován za obranný mechanismus rodiny, protože se snaží o zachování zaběhlého řádu předáváním konkrétních norem a hodnot, které jsou obsahem poselství mýtu tradovaného z generace na generaci. Rodinným mýtem se snaží členové rodiny vysvětlit a ospravedlnit mezi sebou chování svého člena. Mimo rodinu však toto vysvětlení neobstojí. Snaží se jím objasnit současnou realitu, a podporovat tak zavedené stereotypy. Rodina tak získává pocit jistoty, stability a smysl života. Na druhou stranu je pro její členy omezena možnost svobodné volby už tím, že poselství nepřipouští možnost dalších variant řešení situace. Určuje význam chování a věcí, předepisuje, co se má jak dělat, co je správné a co nikoliv. Také se mohou členové rodiny snažit prostřednictvím mýtu si upravit rodinou situaci pro své potřeby, kdy na příklad rodiče vytvořením mýtu o neschopnosti a nesamostatnosti dítěte mu brání v procesu osamostatňování.
2. Rodinné legendy
Rodinné příběhy se vyprávějí nejčastěji při rodinných oslavách a sešlostí. Nad fotografiemi si může rodina povyprávět o „významných činech" svých žijících, ale i zesnulých příbuzných. Tato vyprávění přispívají k upevňování mezigeneračních vztahů a zvýraznění kontinuity mezi nimi. Při takto významných chvílích nemohou chybět rodinné legendy, které jsou propracovaným příběhem, jež obsahuje pro rodinu významné morální ponaučení. Legendy jsou předávány z generace na generaci a jednotlivé generace si je mohou měnit podle svých potřeb. Dle anglického rodinného terapeuta Byng – Halla má legenda v rodině upevňovat stávající stav. Může také posloužit jako návod, jak se zachovat v určité situaci anebo jak zvládat určité problémy. Formuje postoje a ovlivňuje hodnotový žebříček členů rodiny a ovlivňuje jejich očekávání jak vůči sobě, tak ostatním. Jsou legendy o hrdinech, které mají motivovat a ilustrovat, že všechny peripetie života se dají zvládnout. Jsou také legendy pojednávající o zbabělcích, legendy, které mají pro své posluchače odstrašující příklad. Jsou však v rodině osudy, příhody, které se netradují - rodinná tabu, která by zúčastnění nejraději ze svého rodokmenu vymazali.
3. Rodinná tabu
Rodinná tabu jako potraty, sebevražedné pokusy, oběti trestných činů, psychicky nemocní, zločinci a mnohé tragické osudy opletené příkořím působí v rodinném systému problém, avšak nejčastěji se tento problém ukáže u nejslabšího člena, který se nedovede dobře bránit. Herriet Lernerová říká, že mnohovrstevnost člověka je přiměřené vidět až v souvislosti několika generací. (Hauserová 1996/ ) Poukazuje na nebezpečí toho, kdy předkové nevyprávějí svým potomkům o poruchách a zvláštnostech, které jsou také součástí jejich historie. Tabuizovaná témata, ač jsou popírána, či právě proto, že jsou popírána, působí v následujících generacích rodu spíše destruktivně. Tabu nedovolí jedinci zpracovat psychické trauma z dané situace, a nemůže být v tomto případě oporou pro potomky. Na druhou stranu se stává zdrojem úzkosti a konstruktů, které ovlivňují vztahy a chování jednotlivých členů rodiny čili dynamiku systému. Ač je určitá oblast v rámci rodiny prohlášena za tabu, odráží se její stopa v životě potomků prostřednictvím dojmů a postojů předků, kteří ovlivňují život potomků (Hauserová 1996/41) .
4. Rodinné stříbro
Pod pojmem rodinné stříbro jsou zahrnuty předměty, dovednosti, znalosti a historky. Předměty bývají vzpomínkou na uplynulý čas. Pro zainteresované členy rodiny mají vysokou hodnotu, přičemž pro cizího jsou nečitelné, protože mají „pouze“ symbolickou hodnotu a jsou bezcenné. Jejich cenu nachází člověk až v dospělosti, kdy si začneme uvědomovat význam předků pro jeho vlastní život. Takový předmět může znamenat vzpomínku, na doby, kdy se rodině vedlo lépe. Rodinné stříbro je hmatatelným dokladem našich kořenů, naší identity. Často ho lidé opráší ve chvílích vzpomínání při výročích, ale také v horších časech, kdy si potřebují upevnit svou sebejistotu a posílit vědomí vlastní identity. Mnozí však své upomínkové předměty na milované lidi a doby, kdy se rodině vedlo lépe, vystavují v interiéru domácností, čímž dle Matouška projevují respekt vůči tradicím.
Dovednosti a znalosti se předávají z generace na generaci jak formou živností, tak formou životního postoje. V podobě sociálního dědictví získáváme od svých předků schopnosti péče o potomky, přístup k péči o bydlení a existenci. Ač mnohé životní příběhy nevyprávíme anebo chceme vyprávět, ale nenalézáme posluchače, stejně se jejich poselství přenáší na následující generace. Ty tradované lze právem nazvat rodinným stříbrem, protože rodinné historky vytvářejí povědomí typu „my jsme“ a jsou jedním z důležitých zdrojů identity jedince.